Pátek, 11. října 1878

Máma omdlela při zkoušení šatů. Její zdraví se zhoršuje pomalu, ale nepřetržitě. Dělá mi starosti.
Píšu kondolenční dopis Marcuardovi a ještě jeden… dopis svému, běda! jedinému bratrovi.
Drahý Paule,
Opravdu nevím, proč si představujete, že své matce dlužíte jen trochu náklonnosti ve svých volných chvílích. Náklonnost k původcům našich dnů je přirozeným citem u všech živočichů — psů, koček, hyen atd. atd. Co jim my lidé dlužíme navíc, je úcta. Nevměšuji se do vašich vztahů — předpokládám, že jsou slušné — ale co mám právo kontrolovat, je vaše nevhodné, špatně vychované a hrubé chování vůči vaší matce.
Jsou lidé, kteří si myslí, že protože je to máma, neznamená to nic — a že jí nedlužíme dokonce ani tu banální zdvořilost, jakou máme pro cizí osobu.
Proč se bojíte popudit otce — a vůbec vám nevadí urážet matku, která vás měla čtrnáct let na krku… Protože váš každodenní klid na ní nezávisí, protože váš otec by vám řekl hrubosti a zlomyslnosti — a protože vám matka nic neřekne, ona jsouc v Paříži a vy v Poltavě? Vpravdě, jsou-li to jediné tlaky, jimž vaše mysl a srdce podléhají, je mi vás líto. Kvůli rozmaru přehlížíte výzvy, které by jiného přiměly přiběhnout — celého šťastného, že ho matka miluje a přeje si ho vidět.
Předpokládejme, že by se to odehrávalo mezi pouhými známými — a ujišťuji vás, že i tehdy by pán, který by jednal jako vy, byl nemilý. Nyní — nedotýká-li se vás to, co jsem vám právě řekla, pak jste opravdu zbabělý od přírody a tato citová hnutí pro vás nejsou stvořena. Sbohem.
To je úřední dopis. Nyní vězte, že máma je velmi nemocná — a dnes večer upadla bez vědomí na koberec a leží v posteli. (Zakazuji vám ukázat tento dopis — nechci, aby si nějaký mizera dovolil vtipkovat na účet mdlob.) Ani naše radosti ani naše žaly vám nejsou psány proto, aby byly znesvěceny, poskvrněny, ušpiněny nenávistnými, hloupými a zbabělými slovy. Ale nechme těch hrůz.
Vážně vám radím přijet. Záleží-li vám na tom potěšit mámu. Nevíme, zda ji budeme mít dlouho — a kdyby zemřela, jsem si jista, že byste byl zdrcen (ať jste sebevíc zblblý) z toho, že jste neudělal, co si přála.
Marie