❦
Pondělí, 7. října 1878
Lundi, 7 octobre 1878
Ráno maluji, odpoledne kreslím.
Je peins le matin et dessine l’après-midi.
Píšu dnes večer proto, že jsem u Balzaca nalezla pana d’Artheze, jenž: Ačkoli dosáhl vážného věku muže v osmatřiceti letech, zachovával květ mládí daný střídmým životem atd. a jako všichni lidé od psacího stolu, jako státníci, dosáhl přiměřené korpulence… s černýma očima, s hustými hnědými vlasy… Tedy konečně nalezla toho výjimečného muže, po němž touží všechny ženy — třeba jen proto, aby ho oklamaly, tu moc, které by byla ochotna se podřídit — třeba jen pro potěšení ji ovládnout; ona nacházela konečně vznešenost inteligence spojenou s naivitou srdce atd. a pak viděla, nevídaným štěstím, veškeré tyto poklady uzavřené v podobě, jež se jí líbila… K té ušlechtilé prostotě, která zdobila jeho imperiální hlavu, přidával d’Arthez naivní výraz, přirozenost dětí a dojemnou laskavost.1
Si j’écris ce soir c’est que j’ai trouvé dans Balzac un M. d’Arthez qui : Quoiqu’il arrivât à l’âge grave de l’homme à trente-huit ans, il conservait une fleur de jeunesse due à la vie sobre etc. et comme tous les gens de cabinet, comme les hommes d’Etat, il atteignait à un embonpoint raisonnable... aux yeux noirs, à la chevelure épaisse et brune... Elle avait donc enfin rencontré cet homme supérieur que toutes les femmes désirent, ne fut-ce que pour le jouer cette puissance à laquelle elle consentirait à obéir, ne fut-ce que pour avoir le plaisir de la maîtriser; elle trouvait enfin les grandeurs de l’intelligence unies à la naïveté du cœur, etc. puis elle voyait, par un bonheur inouï, toutes ces richesses contenues dans une forme qui lui plaisait.... A cette noble simplicité qui décorait sa tète impériale, d’Arthez joignait une expression naïve, le naturel des enfants, et une bienveillance touchante.
Jak bych chtěla vědět, co by Balzac řekl o… Zesnulém.
Que je voudrais donc savoir ce que dirait Balzac de... du Défunt.
Bez elegance, bez ducha, bez obratnosti — všedními slovy bořím a zevšedňuji lidi; U sta hromů!2 Je vždy snadné najít ubohý rys člověka — přinejmenším obyčejný rys, který ještě zevšedníme, znehodnotíme. Nasloucháme klepům lidského zvěrolékaře, nikoho nevidíme, vytváříme si falešné představy podle sotva patrných údajů… Je to jako malovat portrét podle malé fotografie.
Sans élégance, sans esprit, sans adresse, par des mots communs je démolis et vulgarise les gens; Pardieu ! Il est toujours facile de trouver le côté misérable d’un homme, au fond au moins le côté ordinaire qu’on vulgarise encore, qu’on avilit. On écoute les on-dit d’un vétérinaire humain, on ne voit personne, on se fait des idées fausses d’après des données à peine perceptibles... C’est comme si on voulait peindre un portrait d’après une petite photographie.
Vše, co mohu říci, nevybočí z oblasti dohadů — a to je žalostné. Víte, proč se vyjadřuji tak špatně? Protože se bojím psát slova tak, jak mi přicházejí — zdají se mi buď příliš měkká, nebo příliš vážná, nebo zkrátka — z hloupého falešného studu se snažím mluvit jako Le Figaro pana de Villemessanta, oním žertovným tónem, který se posměchu bojí, a proto mu předem čelí.
Tout ce que je puis dire ne sort pas du domaine des conjectures or,., c’est bien misérable. Savez-vous pourquoi je m’exprime si mal ? C’est parce que je crains d’écrire les mots tels qu’ils me viennent, ils me semblent ou trop doux, ou trop sérieux, ou bref, par une fausse honte stupide je cherche à parler comme le Figaro de M. de Villemessant, de ce ton badin qui les craignant, prévient toute moquerie.
Hlupáci si řeknou, že mám v úmyslu pokračovat v Balzacovi — nikoli. Ale víte, co mu dovoluje být tak obdivuhodným? Je to tím, že vylévá na papír vše, co pojme v mysli — přirozeně, bez strachu, bez přetvářky. (Téměř všichni inteligentní lidé mysleli totéž, co on uměl popsat — ale kdo to mohl vyjádřit jako on?) Tato schopnost daná jinému duchu by jistě nevytvořila nic podobného — ale představte si Balzaca píšícího tytéž věci jako ostatní spisovatelé.
Les bêtes vont se dire que j’ai l’intention de continuer Balzac, non;mais savez-vous ce qui lui permet d’être si admirable ? C’est qu’il verse sur le papier tout ce qu’il conçoit dans son esprit, tout naturellement sans crainte, sans affectation. (Presque toutes les personnes intelligentes ont pensé ce qu’il a su décrire mais qui a pu l’exprimer comme lui ?) Cette faculté donnée à un autre esprit n’eut certainement produit rien de semblable, mais supposez Balzac écrivant les mêmes choses comme les autres écrivains.
Abych byla úplná, musím chválit nebo kritizovat věci předpotopní.
Pour être complète il faut que je fasse l’éloge ou la critique de choses antédiluviennes.
Ne — téměř všichni lidé tak nemysleli — ale při četbě Balzaca byli tak zasaženi pravdivou stránkou, přirozenou stránkou, že uvěřili, že to sami mysleli! Ale mně se stokrát stalo, že jsem při hovoru nebo přemýšlení o nějaké věci byla hrozně trýzněna myšlenkami, které jsem tam cítila — a neměla jsem sílu napsat je rozmotat a vydobýt z hrozného chaosu své hlavy. Já mám také ještě jednu domýšlivost — totiž když řeknu něco dobrého, jemné velmi jemné pozorování, výraz jako ono „dovoluje“ před chvílí — zdá se mi, že tomu nikdo neporozumí.
Non, presque, toutes les personnes n’ont pas pensé ainsi, mais en lisant Balzac elles ont été tellement saisies du côté vrai, du côté nature, qu’elles ont cru l’avoir pensé ! Mais moi il m’est arrivé cent fois en parlant ou pensant à une chose d’être horriblement tourmentée par des idées que je sentais là et que je n’avais pas la force d’écrire de débrouiller et de retirer de l’épouvantable chaos de ma tête. Moi j’ai aussi une autre prétention, c’est lorsque je dis quelque chose de bien, une observation fin très fine, une expression comme le permet de tout à l’heure, il me semble qu’on ne comprendra pas.
Možná to opravdu nikdo nepochopí tak, jak to myslím.
Peut-être vraiment ne comprendra-t-on pas comme je l’entends.
Dobrou noc, dobří lidé.
Bonsoir bonnes gens.
Robert-Fleury a Julian na mně stavějí celou budovu. Starají se o mě jako o koně, který může vyhrát Grand Prix. Julian jen gesty naznačuje, že mě to zkazí — ale ujistila jsem ho, že mě to nesmírně povzbuzuje — což je pravda.
Robert-Fleury et Julian bâtissent sur ma tête tout un édifice. Ils me soignent comme un cheval qui peut gagner le grand prix. Julian n’a que des gestes disant que cela me gâtera, mais je lai assuré que cela m’encourage énormément, ce qui est la vérité.
Poznámky
Citovaná pasáž pochází z Balzacova románu Tajnosti kněžny de Cadignan (Les Secrets de la princesse de Cadignan, 1839). Daniel d’Arthez je idealizovaný intelektuální hrdina Lidské komedie — geniální, čistého srdce a vznešeně prostý. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Pardieu !“ ↩