Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 7. října 1878

Ráno maluji, odpoledne kreslím.
Píšu dnes večer proto, že jsem u Balzaca nalezla pana d'Artheze, jenž: Ačkoli dosáhl vážného věku muže v osmatřiceti letech, zachovával květ mládí daný střídmým životem atd. a jako všichni lidé od psacího stolu, jako státníci, dosáhl přiměřené korpulence… s černýma očima, s hustými hnědými vlasy… Tedy konečně nalezla toho výjimečného muže, po němž touží všechny ženy — třeba jen proto, aby ho oklamaly, tu moc, které by se podvolily — třeba jen pro potěšení ji ovládnout; ona nacházela konečně vznešenost inteligence spojenou s naivitou srdce atd. a pak viděla, nevídaným štěstím, veškeré tyto poklady uzavřené v podobě, jež se jí líbila… K té ušlechtilé prostotě, která zdobila jeho imperiální hlavu, přidával d'Arthez naivní výraz, přirozenost dětí a dojemnou laskavost.
Jak bych chtěla vědět, co by Balzac řekl o… Zesnulém.
Bez elegance, bez ducha, bez obratnosti — prostými slovy bořím a zevšedňuji lidi; Propána! Je vždy snadné najít ubohý rys člověka — přinejmenším obyčejný rys, který ještě zevšedníme, znehodnotíme. Nasloucháme klepům lidského zvěrolékaře, nikoho nevidíme, vytváříme si falešné představy podle sotva patrných údajů… Je to jako malovat portrét podle malé fotografie.
Vše, co mohu říci, nevychází z oblasti dohadů — a to je žalostné. Víte, proč se vyjadřuji tak špatně? Protože se bojím psát slova tak, jak mi přicházejí — zdají se mi buď příliš měkká, nebo příliš vážná, nebo zkrátka — z hloupého falešného studu se snažím mluvit jako Le Figaro pana de Villemessanta, oním žertovným tónem, který se jich boje předchází každému posměchu.
Hlupáci si řeknou, že mám v úmyslu pokračovat v Balzacovi — nikoli. Ale víte, co mu dovoluje být tak obdivuhodným? Je to tím, že vylévá na papír vše, co pojme v mysli — přirozeně, bez strachu, bez přetvářky. (Téměř všichni inteligentní lidé mysleli totéž, co on uměl popsat — ale kdo to mohl vyjádřit jako on?) Tato schopnost daná jinému duchu by jistě nevytvořila nic podobného — ale představte si Balzaca píšícího tytéž věci jako ostatní spisovatelé.
Abych byla úplná, musím chválit nebo kritizovat věci předpotopní.
Ne — téměř všichni lidé tak nemysleli — ale při četbě Balzaca byli tak zasaženi pravdivou stránkou, přirozenou stránkou, že uvěřili, že o tom přemýšleli! Ale mně se stalo stokrát, že jsem při hovoru nebo přemýšlení o věci byla hrozně trýzněna myšlenkami, které jsem cítila — a neměla jsem sílu je rozmotat a vydobýt z hrozného chaosu své hlavy. Já mám také ještě jednu domýšlivost — totiž když řeknu něco dobrého, velmi jemné pozorování, výraz jako ono „dovoluje“ před chvílí — zdá se mi, že tomu nikdo nerozumí.
Možná že opravdu nepochopí tak, jak to myslím.
Dobrou noc, dobří lidé.
Robert-Fleury a Julian na mé hlavě staví celou stavbu. Starají se o mě jako o koně, který může vyhrát Grand Prix. Julian jen gestikuluje, říkaje, že mě to zkazí — ale ujistila jsem ho, že mě to nesmírně povzbuzuje — což je pravda.

Poznámky

Citovaná pasáž pochází z Balzacova románu Tajnosti kněžny de Cadignan (Les Secrets de la princesse de Cadignan, 1839). Daniel d'Arthez je idealizovaný intelektuální hrdina Lidské komedie — geniální, čistého srdce a vznešeně prostý. ↩