Pondělí, 30. září 1878

Dělám svůj první oficiální obraz. Měla jsem dělat zátiší — tedy jsem, jak víte, namalovala modrý džbán a dva pomeranče, pak mužskou nohu — a to je vše. Obešla jsem se bez kreslení sádrových odlitků; snad se obejdu i bez zátiší.
Jen si pomyslete — Doenhoff přišel na oběd, když jsme již dávno obědvaly.
Píšu Collignonové, že bych chtěla být mužem — vím, že bych se mohla stát někým — ale s sukněmi, kam má člověk jít? Manželství je jedinou kariérou žen. Muži mají šestatřicet šancí, žena jen jednu — nulu jako banka. Ale banka přece vítězí — tvrdí se, že pro ženu je to stejné. Nikoli — protože vítězit a vítězit je rozdíl. Jak tedy chcete, aby se při volbě manžela nehledělo velmi přísně? Nikdy jsem nebyla tak pobouřena svým ženským údělem. Nejsem dost bláhová, abych žádala tu tupost rovnosti, která je utopií (a ostatně je to nevkusné) — neboť nemůže být rovnosti mezi dvěma bytostmi tak rozdílnými jako muž a žena. Nežádám nic — neboť žena má již vše, co mít má — ale repčím, že jsem žena, protože z toho mám jen kůži.
Vzpomněla jsem si, jak se paní moje matka promenovala v Nice a Monaku s milenkou svého bratra.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie používá přesnou ruletovou metaforu: muži mají třicet šest čísel (šancí), ženy jen „nulu“ — jediné číslo, jímž hraje banka (dům). Banka sice prý vždy vyhraje, ale „vítězit a vítězit je rozdíl.“