Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 28. září 1878

Doenhoff u nás večeřel. Pět minut před jeho příchodem máma dostane depeši, kterou přečtu téměř násilím a zabaví — neboť je od onoho strašáka.
– „Tedy,“ řeknu, „můžete si být jista — udám ho policii.“
Na to se odehraje odporná scéna. Odejde ze salonu a zamkne se. Jdu za ní a říkám, ať jde do salonu a nedopouštěla se nevhodnosti nechat Doenhoffa samotného. Tedy se vrhne na zem v záchvatu, křičí, ječí.
Kéž mě nebe zničí, kdybych pronesla hrozbu nebo hrubost. Jen když jsem viděla ty křeče, pokřižovala jsem se se slovy: to je strašný skandál — ale co jen může být mezi vámi a tím netvorem? Jste hrozná žena. Víte, co udělala? Vrhnula se k oknu — a kdybych ji nebyla chytila za šaty, bylo by to bývalo pěkné. Já nikdy nekřičím jako ženy — ale čím je to vážnější, tím jsem klidnější.
– „Jestli to tak je,“ říkám, „dám tě zavřít do blázince. Víš, že to překračuje meze. Jsi šílená.“
Tu se dala do výkřiků: „ona mi rozdrtí obličej pěstmi“ (doslova), bojím se, ach, Bože, bojím se!
Milý Nicolas naslouchal za dveřmi — a co by si každý muž, který by byl slyšel takové věci, o mně pomyslel?
Záměrně či nezáměrně pracují tak dokonale na mé zkáze, s takovým raffinementem záludnosti, až to považuji za výsledek jakéhosi otupění. Je mi z toho nanic.
Nevím, zda jsem obklopena šílenci nebo lidmi ukrutnými. Nechci je omlouvat — neboť kdybych je začala omlouvat, bude si o nich každý myslet hrůzy, a moje zdánlivá velkorysost je zatíží desetkrát více než útoky, které by přičetli mé špatné náladě.
Špatná nálada — tady, v tomto pekle!!!
Doenhoff byl stále tu — konečně jsme vstoupili do salonu a zůstali poklidně až do jedenácté hodiny večer.
Coubéovi nás přišli navštívit.
Jaký ubohý život. A přece je třeba se smířit s tímto peklem drobných, malicherných, odporných mučení.
Robert-Fleury byl opět se mnou velice spokojen a zeptal se, zda jsem malovala.
– „Nikoli, pane.“
– „Ach, slečno, to není dobré — víte přece, že to bylo domluveno. Jste opravdu vinna, nepracujete-li hodně.“
A kdybyste věděli, jak je střídmý v pochvalách — není špatné je už velmi silné — a já jsem dostala: dobré, výborné, velmi dobré…
Ale stojí to za to žít jen pro toto? Jsou chvíle, kdy bych zemřela s radostí. Poslyšte — budu předstírat, že se vracím k chemii, budu brát dvě lekce měsíčně, to mi poskytne příležitost získat jedy. Kapka kyseliny pruské a vše bude dobře.
Mme Abazová mi píše z Florencie. [Chybí]
Nejsem dostatečně zběhlá v politických pletichách, abych prorokovala z indicií — ale cítím, že Impérium se brzy vrátí, a tvrdím vám to navzdory všemu, co lze říci. Ne tehdy bylo třeba „zacpat si uši, zavřít oči a čekat, až ten orkán přejde“ — ale nyní, a vážně.

Poznámky

Pozn. překl.: Kyselina pruská (kyanovodík) je rychle působící smrtelný jed. Mariino konkrétní plánování přístupu k jedu pod záminkou chemických lekcí přesahuje pouhé fantazie. ↩