Středa, 25. září 1878

Zde je dopis od té ubohé Collignon — a jistě ji k sobě vezmu, budu-li mít kdy svůj vlastní domov.
22. září 1878
Villa Fortunée, Carabacel
Nice
Drahá Marie,
Nesmím déle otálet s psaním, neboť Vy budete pravděpodobně muset odjet do Ruska — přes Vaše přání odložit tuto „nepříjemnou“ cestu na jaro — a nechci, abyste odjela z Paříže, aniž bychom si ještě jednou pohovořily.
Raději bych Vás viděla, než psala — ale jelikož to není možné, musím se spokojit s tímto.
Kdo ví, zda se brzy vrátíte! Vy, která Rusko tak nenávidíte a utíkáte od něj — snad Vás tam zadrží a připoutá život a štěstí. Místa sama o sobě pro náš život příliš neznamenají. Dobře je nám tam, kde milujeme — všude jinde je nám zle.
Jenom, zadrží-li Vás osud ve Vaší rodné zemi, nezapomeňte na mne docela, dávejte mi čas od času o sobě vědět a pamatujte, že mi máte svěřit svou dcerušku, až Vám ji Pánbůh dá. Mám tušení, že se brzy vdáte.
Dědeček se k Vám a k Dině zachoval jistě štědře, předpokládám. Často hubovával, a někdy pořádně zhurta, ale přesto Vás obě měl rád. Ubohý dědeček!
Měla byste své drahé mámě dopřát trochu rozptýlení. Odvezte ji z Paříže, jestliže brzy neodjíždíte do Ruska. Nenechávejte ji v tom smutném bytě, kde jí všechno připomíná jejího otce i Vašeho oddaného Walitského. Změna místa a prostředí je nejúčinnější lék; teď je třeba myslet na ni a trochu se obětovat pro ni, která se obětovala pro druhé.
Nemyslím, že zůstanu, kde jsem; jakmile najdu něco lepšího, udělám jako ministři: podám demisi. Vedu život jeptišky v klášteře a z hloubi duše se mi zprotivil; nelze pořád žít jen s dětmi, potřebuji lidi svého věku. Nikoho nevídáme, k nikomu nechodíme, žiji mezi učebnou a svou ložnicí, už nemohu, ta samota mě tíží a zabíjí. Kdyby aspoň na druhé misce vah ležely peněžní a hmotné výhody, vydržela bych a říkala bych si, že časem budu nezávislá, ale mám velmi nepohodlný pokoj, kam v zimě nezasvitne ani paprsek slunce, jako plat 100 franků měsíčně bez praní prádla a vyhlídku, že budu trávit čas mezi Nice a horami, dva měsíce v létě, nebo prostě v Nice v zimě i v létě.
Moji rodiče stárnou. Otci už několik měsíců není dobře a chtěla bych aspoň několik měsíců v roce trávit v Paříži nebo dost blízko, abych tam mohla čas od času zajet.
Ujišťuji Vás, že život je velmi těžký pro ty, kdo chtějí žít poctivě a čestně.
Píšete o versailleském parlamentu a myslíte si, že jeho zasedání jsou to nejzábavnější na světě; co teprve řeknete na nynější zasedání Reichstagu? Ten umí být ironický a jízlivý, ten velký čert Bismarck! Socialismu se hrozím, jakkoli jsem republikánka, ale zcela přirozeně nenávidím i absolutní moc a všechny, kdo ji hájí; ostatně socialisté i absolutisté sledují týž cíl: popření jednotlivce.
Jistě jste v malířství udělala nesmírné pokroky, pracujte stále dál, máte před sebou nesmírnou budoucnost a talent, jako je ten Váš, se nesmí rozhazovat do větru.
Tady ještě ani živá duše, jen zástupy dělníků, kteří čistí, natírají a zkrášlují kvůli zahraničním hostům, jichž se očekávají celé davy. Říká se, že sezona bude skvělá, uvidíme, očekávání se ne vždy stávají skutečností. Značně se ochladilo a dá se říci, že je to snesitelné. V Monte Carlu se provádějí obrovské práce, 600 dělníků bez oddechu pracuje dnem i nocí na rozšíření kasina. Noční práce se konají při elektrickém světle, je to pozoruhodná podívaná. Minulou neděli jsem se tam zašla podívat. Ubohému panu Némikoffovi je hůř, chodí s námahou a vypadá jako kostlivec.
Píšete o panu Barnolovi, že je to výborný člověk; ráda bych řekla totéž, ale podle mne má formu, ne však podstatu. Ale nakonec, není to přirozené? Je na jevišti, musí hrát komedii.
Na shledanou, má velmi drahá Marie, prosím Vás jen o jedno: Nezapomeňte na mne.
Vyřiďte mé pozdravy své drahé mámě, paní Romanoffové a Dině.
A věřte, že jsem celá Vaše.
C. COLLIGNON
P. S. Pozdravujte prosím ode mne Marii Léontinovnu, doufám, že jí pařížský vzduch prospívá.
Byla jsem s Cassagnacem hloupá, bláznivá a nepřístojná. Tento život je hrozný, děsný, ukrutný, strašný.
V dopise slečně Collignon si stěžuji, že jsem žena — a pak říkám, že se špatně zachází s mými bonapartisty, že jeden z nich chtěl představit svou manželku císařovně, která odpověděla: „Později.“ Jistě bude představena — ale zatím je to potupa.
Tu historku rozšiřuji, nakolik mi to mé skromné prostředky dovolují.
napříč stránkou
Doenhoff je v Paříži, přišel nás navštívit.