Úterý, 17. září 1878

Nemusím vám říkat, jaká byla doma zuřivost — rozkošné je to, že máma se dovolávala slušnosti (zapomínám dodat, že mým hlavním argumentem bylo zdraví matky, které tento muž ničí) — tedy ty dámy se dovolávají slušnosti a jako by jim nedocházelo, že tajná návštěva u prefekta policie z čestné příčiny se nemůže ani v nejrozháranější mysli srovnávat s každodenní hanbou, s obscénitami, které se říkají před mladými dívkami, s tím napůl nahým, opilým, špinavým mužem, se skandály v naší předsíni, dokonce v salonu, pro účty z hodinových hotelů a kabaretů! Ne — vidíte — je to zbytečné: nechápou — a smála bych se, neboť jsou nesmírně komické se svými slovíčky o slušnosti, dobrém vychování, dívčí nevinnosti — kdyby to nebylo tak žalostné. Nevinnost! Říkají, že bychom ve své nevinnosti měly o tom všem vůbec nevědět!
Je to rozkošné. A vidouce, že už neztrácím čas kázáním, nýbrž jednám, daly se do zuřivosti a vyhrabaly nevím jaký soudní spor, který milý Georges vedl se svou ženou před pěti lety, když se chtěl oženit s prostitutkou. To vše proto, aby zastrašily Dinu — říkajíce, že jakmile bude otec zavřen, nebude mít nic, protože sňatek nebyl uzavřen zcela řádně a šlo by ho napadnout.
To jsou hrůzy, které Dině říkaly. A nakonec moje matka zvolala, že ať dělám, co dělám — ona půjde prosit, aby ho propustili, udělají-li mu něco.
Tehdy jsem přísahala — a přísahám to zde — okamžitě opustit dům a napsat hrozné dopisy všem našim známým, jakmile udělá jeden krok ve prospěch svého bratra. To překračuje meze! Řekla jsem to tak, že se polekaly.
Ostatně pokud se dopis nenapíše, napíšu ho já — a nedopustím se padělku tím, že se podepíšu Marie Bashkirseffová — a pak ať se odváží říct, že to není ona.
To vše je hrozné a tento život je nemožný.