Neděle, 8. září 1878

Na mši a pak na procházku (ne kolem Jezera). Hromada neapolských známých — ale jak se domluvit v tom pekle kočárů.
Mouzayovi přicházejí večer — ukazuji Korsičanovy dopisy de Daillensovi a procházíme si celou naši zimu, slibujíc si, že začneme znovu. Ano, ale...
— Myslíte, říkám mu, že je to možné?
— Bože můj... snad ano.
— Těžké!
— Ano — protože tenhle druh slavnosti... ne slavnosti, ale benátské episody — těchto pět žen, jež v mlčení defiluje pod tímto portálem před tím nehybným mužem, jenž zvedá draperii. Je to skutečně zábavná stránka.
— Nemluvte mi o tom, madam!
— Slečna Acardová bude mít vše — kromě toho.
— My jsme vzaly tu... skoro-poezii — a nezbylo nic.
— Ano — jak přijít k panu Acardovi, když jsme mohly chodit k panu de Cassagnacovi, ale...
— A pomyslit si, madam, že není jiný.
— Bože můj, není.
— Jiný, který by byl dost pózér, dost herec, dost... Cassagnac pro to... neštěstí!
— Neštěstí!
Zahřála jsem se u těchto vzpomínek i jiných... a jsem zuřivá... tehdy jsem byla hloupá.