Neděle, 8. září 1878

Na mši a pak na procházku (ne kolem Jezera). Hromada neapolských známých — ale jak se domluvit v tom pekle kočárů.
Mouzayovi přicházejí večer — ukazuji Korsičanovy dopisy de Daillens a procházíme si celou naši zimu a slibujeme si, že začneme znovu. Ano, ale...
„Myslíte,“ říkám jí, „že je to možné?“
„Bože můj... snad ano.“
„Těžké!“
„Ano — protože tenhle druh slavnosti... ne slavnosti, ale benátské epizody — těchto pět žen, jež v mlčení defiluje pod tímto portálem před tím nehybným mužem, jenž zvedá draperii. Je to skutečně zábavná stránka.“
„Nemluvte mi o tom, madam!“
„Slečna Acardová bude mít vše — kromě toho.“
„My jsme vzaly tu... skoro-poezii — a nezbylo nic.“
„Ano — jak přijít k panu Acardovi, když jsme mohly chodit k panu de Cassagnacovi, ale...“
„A pomyslit si, madam, že není jiný.“
„Bože můj, není.“
„Jiný, který by byl dost pozér, dost herec, dost... Cassagnac na to... běda!“
„Běda!“
Zahřála jsem se u těchto vzpomínek i jiných... a zuřím... tehdy jsem byla hloupá.