Pondělí, 2. září 1878

Obnovila jsem svou práci, tak nešťastně přerušenou ve čtvrtek. Jsem otupělá. Obdržely jsme několik dopisů a vizitek s kondolencemi. Od Mme Balagny a jejího manžela. Pana a Mme de Tunis. Pana des Perrières atd. Parte jsme rozeslaly všem — do Ruska, do Nice, do Německa, do Paříže, do Itálie.
Pan Nicolas se přestal ukazovat a durdí se, říkaje čeledi, že jsme ho obrabovali. Opravdu, nemá cenu být poctivý — kdyby člověk nepociťoval tu potřebu sám pro sebe, určitě by ji nepociťoval pro ostatní. Tito idioti, tito zbabělci se zdají nevědět, že zděděné statky jsou závětí nezcizitelné, a že dědeček vlastnil jen to málo, co sám nabyl, a s čímž naložil ve prospěch mámy, která vždy byla jeho milovanou a zbožňovanou dcerou. Zanechal přes pět tisíc děsjatin — a mámě mohl dát jen dvě stě; hezká je ta okolnost, že tu závěť učinil před třemi lety v Nice, v naší nepřítomnosti a s pány Pattonem, Orgeskem, Bihovetzem, Anitčkovem a Valitským za svědky. Těch dvě stě a pár desetin děsjatin — padesát, myslím, lesa — co zanechal mámě, má cenu jen proto, že tento pozemek sousedí s malou nemovitostí, kterou máma koupila před asi deseti lety. To jsou ty veškeré rozkrádačky. Hnusní lidé!
Ti ubožáci závidí tuto bídu, dobře vědouce, že vdané dcery nic nedědí a že by máma bez tohoto dárku, na který dědeček pomyslel, nedostala nic. Říkají: „Ony mají dost z Romanovské fortuny.“ To je úplná hloupost. Hnusní lidé! Místo aby oplakávali otce, myslí jen na peníze! Na peníze, které jim nikdo nechce ani nemůže vzít. Myslí si, že jsme nabity, naplněny, vycpány, vypchány směnkami, obligacemi atd., jež budou simulovat dluhy, přinutí prodat nemovitosti a přivedou peníze do našich kapes.
Jaká hrůza. Myslím, že podají žalobu kvůli Dininým padesáti tisícům rublů, protože jsou vedeny na mámino jméno, aby se jich pan Georges nedotkl. Hnusní lidé — nemluvme o tom.
Dvě stě vojáků na pochodu onemocnělo, čtyři zemřeli — a to vše cestou nevím kam na manévry. Pan de Cassagnac hřímá proti vládě — a tentokrát tento polobůh neurážel ani maršála, ani jeho ministry, ani republikanisty. To by nebylo dost grandiózní, a tak využívá své poslanecké imunity, která může brzy skončit, a operuje ve velkém. Ve svém rozhořčení vykřikuje a označuje celou Francii za hloupou. „Hloupí Francouzi,“ praví. Nu, teď tím prošla celá země se vším, co obsahuje. Ubozí Francouzi — hle, jste všichni idioti. Jaký kouzelník, ten Cassagnac.
Ještě nikdy nebyl troufalejší.
Jeho zvolení bude bezpochyby zrušeno — ale bude bezpochyby znovu zvolen ve triumfu. Bohužel si tím jsem jistá. Z té strany mu starosti nepřijdou — ani mně potěšení... Nepřeji tomuto muži smrt; nevěděla bych co se sebou, ale chtěla bych, aby si nevycházel tak... dobře po svém špinavém sňatku. Copak nestačí, že je ženatý — ještě mi musí vzít možnost pohrdat jím. Každý den mu přináší triumf. Nemyslím, že je to jen ve fantazii vaší služebnice. Noviny stále hovoří o sňatku s princeznou Thyrou a Republika se mi zdá dost nestabilní. Je to sebejistota těch bídných bonapartistů, která mě ohromuje a rozzuřuje.
Můj dědeček je mrtev; chodím celá v smutku, s rodinou, každý den poslouchat modlitby říkané před jeho rakví, mám upřený pohled a bledé tváře. Myslím na svůj pobyt v Římě, v Nice — a zuřím!! Nebo myslím na Cassagnace... bez něj bych snesla zbytek — ale vědět, že tento muž si tak dokonale uvědomuje vše, až se usmívá při pomyšlení na účinek, jaký na mě mají jeho řeči a záležitosti. Tak dobře mi rozumí a tak moc se mi podobá... Já ho neoklamám...

Poznámky

Pozn. překl.: Děsjatina (rusky: десятина) je ruská plošná míra odpovídající přibližně 1,09 hektaru (asi 2,7 akru). Pět tisíc děsjatin odpovídá zhruba 5 450 hektarům.