Pondělí, 19. srpna 1878

V našem domácím životě je pro mě cosi nesnesitelného! Starosti kvůli ničemu, neuvěřitelná bezstarostnost v závažných věcech — to je podstata všeho. A pak mě bouří ta mravní otupělost, která plodí jakousi strašnou krutost, jež spočívá v tom, že se opouštějí Dina a já.
Pokládají za přirozené, aby dívka mého věku trávila celý život mezi čtyřmi stěnami — doslova. Je to život skutečně strašný, protože se nelze obejít bez společenských styků obvyklých v civilizovaných společnostech, leda kdyby člověk byl výjimkou... Narodila jsem se do toho, vyrostla jsem v tom, viděla jsem to každý den, a přece se cítím, jako bych do toho upadla náhodou; divím se, bouřím se a nedovedu ani vyjádřit, co chybí — protože chybí vše.
Slečna Oelsnitzová, ta, co byla vychovatelkou u Mme Anitchkoffové, je nyní u nás... odešla od nich kvůli intrikám své nevlastní matky a proto, že byla zamilována do Walitského... Bude jakýmsi druhem vychovatelky; obléknu ji a budu jí prokazovat velký respekt v obchodech, aby vzbudila dojem; neboť impozantní není — malá, rusovlasá, mladá, smutná. Kulatý obličej, který vypadá jako karikatura měsíce, když je měsíc smutný.
Doufám, že začnu v ateliéru ve středu nebo ve čtvrtek. Mám hroznou nemoc. Hnusím si sama sebe. Není to poprvé, co se nenávidím, ale o nic méně to není strašné. Nenávidět druhého, kterého lze obejít — ale nenávidět sama sebe, to je utrpení.