❦
Středa, 7. srpna 1878
Mercredi, 7 août 1878
Na ten nový Multedův dopis neodpovím nic.
Je ne répondrai rien à cette nouvelle lettre de Multedo.
Opsaný dopis · Lettre d’A. Multedo à Marie, Mont-de-Marsan, 5 août 1878Mont-de-Marsan 5. srpna 1878 Slečno, vyprošuji si od vaší dobroty laskavost, kterou mi, doufám, neodepřete. Odmítnutí či mlčení by bylo příliš přísné. Ráčila byste mi připomenout příjmení vaší dobré a půvabné sestřenice, slečny Diny? Nutně jí potřebuji napsat a neodvažuji se to učinit, abych její jméno nezkomolil.Mont de Marsan 5 août 1878 Mademoiselle, Je sollicite de votre bonté une faveur que vous me refuserez pas, j’espère. Un refus, le silence seraient trop rigoureux. Voudriez vous me rappeler le nom de famille de votre bonne et charmante cousine. Mademoiselle Dina ? J’ai absolument besoin de lui écrire, et je n’ose le faire en écorchant son nom.Chtěla-li byste mi prokázat velkou čest, připojila byste k údaji, o který vás žádám, několik slov o tom, jak dlouho ještě zůstanete v Sodenu. A přece je to nesmírně zajímavé, neboť se obávám, že bych vám psal až po vašem odjezdu a mé dopisy by tam zůstaly ležet nevyzvednuté.Si vous vouliez me faire un grand honneur, vous ajouteriez à l’indication que je vous demande quelques mots pour me dire combien de temps vous restez encore à Soden. C’est cependant extrêmement intéressant, car je crains de vous écrire après votre départ et que mes lettres n’y restent en souffrance.Netroufám si doufat, že se ukážete tak dobrou a dáte mi vědět, zda vám léčba, kterou podstupujete, prospívá, což mě nesmírně zajímá, a zda ráčíte zcela nezapomenout na nejpokornějšího a nejvroucnějšího obdivovatele, nejoddanějšího přítele, jakého máte.Je n’ose espérer que vous vous montriez bonne jusqu’au au point de me faire savoir si vous vous trouvez bien du traitement que vous suivez, ce qui est d’un grand intérêt pour moi, et si vous daignez ne pas oublier tout-à-fait l’admirateur le plus humble et le plus fervent, l’ami le plus dévoué que vous ayez.Kladu k vašim nohám své hluboké city uctivé oddanosti. A. MULTEDOJe mets à vos pieds mes profonds sentiments de respectueux dévouement. A. MULTEDO
Naši Rusové se baví tím, že mi anonymně posílají fotografie. Včera to byla svíčka a motýl s tímto popiskem: Dejte si pozor. Dnes husa s těmito slovy: Portrét toho, koho miluji. Jsou to, myslím, Coubéovi, kteří jsou velmi milí a kteří mi budou užiteční v Petrohradě, nepomře-li paní Coubéová. Té ubohé ženušce je sotva dvacet let a má již dvě miminka. Myslím, že je souchotinářská… jinak má půvabný typ… Nádherné plavé vlasy, velmi plavé; zelené oči a řasy stejně plavé jako vlasy. Pleť zrzky a ten výraz krajní mírnosti, pod nímž se skrývá pevnost, abych neřekla jiné slovo, žen s bílými řasami. Žádné tvary, vysoká, ohebná… nos téměř orlí, ale zjemnělý; a v celém jejím zjevu odevzdanost, ochablost, churavá poddajnost, jež připomíná středověké panny nebo nějaký starý portrét dívky v jezdeckém úboru s plstěným kloboukem, jehož pera vlají a splývají jako celá ta osoba.
Nos Russes s’amusent à m’envoyer des photographies, incognito. Hier c’était une bougie et un papillon avec cette légende: Prenez garde. Aujourd’hui une oie avec ces mots: le Portrait de celui que j’aime. Ce sont je crois les Coubé qui sont très gentils et qui me serviront à Pétersbourg si Mme Coubé ne meurt pas. Cette pauvre petite femme a vingt ans à peine et déjà deux bébés. Je la crois phitisique... autrement elle a un type charmant... De superbes cheveux blonds, très blonds; des yeux verts et des cils aussi blonds que les cheveux. Le teint d’une rousse et cet air de douceur extrême sous lequel se cache la fermeté pour ne pas dire un autre mot, des femmes aux cils blancs. Pas de corps, grande souple... un nez presque aquilin mais adouci; et dans sa tournure un abandon, une mollesse, une souplesse maladive qui fait penser aux vierges du Moyen-Âge ou bien à quelque vieux portrait de jeune fille en habit de cheval avec un feutre à plumes flottantes et tombantes comme toute la personne.
Bože můj, dej, abych jela do Říma. Kdybys věděl, Bože můj, jak po tom toužím! Bože můj, buď ke svému nehodnému stvoření až příliš dobrotivý, Bože můj, dej, abych jela do Říma… To je jistě nemožné… vždyť to by znamenalo být šťastná!
Mon Dieu, faites que j’aille à Rome. Si vous saviez mon Dieu comme j’en ai envie ! Mon Dieu soyez trop bon pour votre créature indigne, mon Dieu faites que j’aille à Rome... C’est impossible sans doute... car ce serait être heureuse !
Není to Titus Livius, kdo mi rozpaluje hlavu – vždyť můj starý přítel je už několik dní zanedbáván kvůli Gansům… Ne, ale jen vzpomínka na římskou Campagnu, na náměstí del Popolo, na Pincio a na Kupoli při západu slunce… a ten božský, ten okouzlující ranní rozbřesk, když slunce vychází a kdy se ponenáhlu začíná rozeznávat…
Ce n’est pas Tite-Live qui me monte la tête, car mon vieil ami est négligé depuis plusieurs jours à cause des Gans... non, mais rien que le souvenir de la campagne, de la place du peuple, du Pincio et de la Coupole au soleil couchant... et ce divin, cet adorable crépuscule du matin quand le soleil se lève et quand on distingue peu à peu...
Jaká prázdnota všude jinde! A jaké svaté dojetí při vzpomínce na to zázračné, okouzlující město… Myslím, že nejsem jediná, a že v každém vzbuzuje nevysvětlitelné city plynoucí z jakéhosi tajemného vlivu… z jakési kombinace… bájné minulosti s posvěcenou přítomností nebo… nevím, jak to říct… Kdybych milovala muže, chtěla bych ho zavést do Říma, abych mu to řekla tváří k slunci zapadajícímu za božskou Kupolí… Kdyby mě zasáhlo nějaké nesmírné neštěstí, šla bych plakat a modlit se s očima upřenýma na tu Kupoli – kdybych se stala nejšťastnější ze žen a mužů, šla bych tam také…
Quel vide partout ailleurs ! Et quelle sainte émotion au souvenir de la ville miraculeuse, fascinatrice... Je crois que je ne suis pas la seule et qu’elle inspire à chacun des sentiments inexplicables qui tiennent à quelque mystérieuse influence... à quelque combinaison de... du passé fabuleux avec le présent sanctifié ou bien... je ne sais pas dire... si j’aimais un homme je voudrais le conduire à Rome pour le lui dire en face du soleil se couchant derrière la divine Coupole... si j’étais frappée de quelque immense malheur j’irais pleurer et prier les yeux fixés sur cette Coupole, si je devenais la plus heureuse des femmes et des hommes c’est aussi là que j’irais...
Jaká maloměšťácká plochost při pomyšlení, že bydlíme v Paříži… Paříž je přesto jediné možné město na světě po Římě. Jaká skličující nuda, když si člověk uvědomí, že tam nemůže jet…
Quel aplatissement bourgeois en pensant qu’on habite Paris... Paris est cependant la seule ville au monde possible après Rome. Quel décourageant ennui quand on pense qu’on ne peut pas y aller...