Středa, 7. srpna 1878

Na ten nový Multedův dopis neodpovím nic.
Mont-de-Marsan 5. srpna 1878 Slečno, vyprošuji si od vaší dobroty laskavost, kterou mi, doufám, neodepřete. Odmítnutí či mlčení by bylo příliš přísné. Ráčila byste mi připomenout příjmení vaší dobré a půvabné sestřenice, slečny Diny? Nutně jí potřebuji napsat a neodvažuji se to učinit, abych její jméno nezkomolil.
Chtěla-li byste mi prokázat velkou čest, připojila byste k údaji, o který vás žádám, několik slov o tom, jak dlouho ještě zůstanete v Sodenu. A přece je to nesmírně zajímavé, neboť se obávám, že bych vám psal až po vašem odjezdu a mé dopisy by tam zůstaly ležet nevyzvednuté.
Netroufám si doufat, že se ukážete tak dobrou a dáte mi vědět, zda vám léčba, kterou podstupujete, prospívá, což mě nesmírně zajímá, a zda ráčíte zcela nezapomenout na nejpokornějšího a nejvroucnějšího obdivovatele, nejoddanějšího přítele, jakého máte.
Kladu k vašim nohám své hluboké city uctivé oddanosti. A. MULTEDO
Naši Rusové se baví tím, že mi anonymně posílají fotografie. Včera to byla svíčka a motýl s tímto popiskem: Dejte si pozor. Dnes husa s těmito slovy: Portrét toho, koho miluji. Jsou to, myslím, Coubéovi, kteří jsou velmi milí a kteří mi budou užiteční v Petrohradě, nepomře-li paní Coubéová. Té ubohé ženušce je sotva dvacet let a má již dvě miminka. Myslím, že je souchotinářská… jinak má půvabný typ… Nádherné plavé vlasy, velmi plavé; zelené oči a řasy stejně plavé jako vlasy. Pleť zrzky a ten výraz krajní mírnosti, pod nímž se skrývá pevnost, abych neřekla jiné slovo, žen s bílými řasami. Žádné tvary, vysoká, ohebná… nos téměř orlí, ale zjemnělý; a v celém jejím zjevu odevzdanost, ochablost, churavá poddajnost, jež připomíná středověké panny nebo nějaký starý portrét dívky v jezdeckém úboru s plstěným kloboukem, jehož pera vlají a splývají jako celá ta osoba.
Bože můj, dej, abych jela do Říma. Kdybys věděl, Bože můj, jak po tom toužím! Bože můj, buď ke svému nehodnému stvoření až příliš dobrotivý, Bože můj, dej, abych jela do Říma… To je jistě nemožné… vždyť to by znamenalo být šťastná!
Není to Titus Livius, kdo mi rozpaluje hlavu – vždyť můj starý přítel je už několik dní zanedbáván kvůli Gansům… Ne, ale jen vzpomínka na římskou Campagnu, na náměstí del Popolo, na Pincio a na Kupoli při západu slunce… a ten božský, ten okouzlující ranní rozbřesk, když slunce vychází a kdy se ponenáhlu začíná rozeznávat…
Jaká prázdnota všude jinde! A jaké svaté dojetí při vzpomínce na to zázračné, okouzlující město… Myslím, že nejsem jediná, a že v každém vzbuzuje nevysvětlitelné city plynoucí z jakéhosi tajemného vlivu… z jakési kombinace… bájné minulosti s posvěcenou přítomností nebo… nevím, jak to říct… Kdybych milovala muže, chtěla bych ho zavést do Říma, abych mu to řekla tváří k slunci zapadajícímu za božskou Kupolí… Kdyby mě zasáhlo nějaké nesmírné neštěstí, šla bych plakat a modlit se s očima upřenýma na tu Kupoli – kdybych se stala nejšťastnější ze žen a mužů, šla bych tam také…
Jaká maloměšťácká plochost při pomyšlení, že bydlíme v Paříži… Paříž je přesto jediné možné město na světě po Římě. Jaká skličující nuda, když si člověk uvědomí, že tam nemůže jet…