Neděle, 4. srpna 1878

Přicházím ke stolu celá rozrušená a slibujíc si, že budu klidná. Kníže mi podává ocet a začervená se – začervením se i já. Vezmu záminku a trucovitě se otočím od svých pro smích – přísahám, že přestanu mluvit, a v každém okamžiku mi unikají hlouposti, jež rozesmějí i hluché němé.
Hraji si se svou broží – podávám ji paní Remblinské, jež mi ji vrací – samozřejmě to vidí. Pak vytahuji zápisník, v němž chybí tužka – neuložila jsem ji stranou záměrně, ujišťuji vás; zkrátka je to krásná příležitost, aby mi půjčil tužku. Naprosto nic nepodniká. Nechám spadnout klíče a sbírám je sama. Tu kníže vezme svou tužku a dá se kreslit na jídelní lístek. Výborně.
Při vstávání nechám spadnout zápisník, kapesník a klíče, jež jsem zapomněla na kolenou. Je to číšník, kdo mi to vše sbírá. Teď když jsem splnila svou povinnost… Je to povinnost, jíž vůči sobě nikdy nesmíme zanedbat – ujistit se, pokud možno, o všem, co skýtá jakoukoliv pochybnost.
Ale věřili byste tomu – jsem tak bláznivá, přítomnost toho nešťastníka mi dnes způsobila směšné rozrušení. Po tom obědě odcházím na více než dvě hodiny bloudit v lesích – a protože jsem tam zcela sama, zavírám oči a vymýšlím si setkání, rozhovory, jeden zábavnější než druhý…