❦
Čtvrtek, 11. července 1878
Jeudi, 11 juillet 1878
Znovu čtu zprávu o sňatku pana Paula de Cassagnaca ve „Figaru“ a nevěřím vlastním očím… Vůbec bych tomu sňatku nevěřila, kdybych neměla ten útržek novin. Bůh mi odpusť, ale zdá se mi, že mě Nebožtík odpuzuje jako Multedo. Kdybych měla srdce, jeho měšťácký sňatek a všechny ty drobné ubohosti by ho v mých očích nezmenšily. Ale já srdce nemám… a pak, záleží na dni. Zapisuji i ty… nejmenší dojmy. Byla bych tak ráda, kdybych Nebožtíka nenáviděla.
Je relis le mariage de M. Paul de Cassagnac dans « Le Figaro » et je n’en crois pas mes yeux... Je ne croirais pas du tout à ce mariage si je n’avais ce lambeau de journal. Dieu me pardonne mais il me semble que le Défunt me dégoûte comme Multedo. Si j’avais du cœur, son bourgeois mariage et toutes ces petites misères ne le diminueraient pas. Mais je n’ai pas de cœur... et puis ça dépend des jours. J’insère les... moindres impressions. Je serais si contente de détester le Défunt.
S radostí jsem slyšela několik Rusů, kteří se vysmívali návratu Bonapartů. Ale zrovna tihle lidé o tom nic nevědí. Pan Rouher říká, že republika jednoho krásného dne padne a nezůstane po ní ani stopa. Pan Gambetta tvrdí, že „bezmocných trosek minulosti“ se již není třeba bát. Posílám kytice císařovně a toužím se provdat za Léona Diktátora.1 Jsem pořád ještě méně hloupá než ostatní.
J’ai entendu avec joie plusieurs Russes qui se moquaient du retour des Bonaparte. Mais ce ne sont pas ces gens-là qui en savent quelque chose. M. Rouher dit que la république tombera un beau jour et on n’en retrouvera plus trace. M. Gambetta affirme que « les débris impuissants du passé » ne sont plus à craindre. J’envoie des bouquets à l’impératrice et je désire épouser Léon le Dictateur. Je suis encore moins bête que les autres.
Hrála jsem na mandolínu za doprovodu paní Rembelinské. Dámy málem plakaly. Tato hudba působí na citlivé povahy.
J’ai joué de la mandoline accompagné de Mme Rembelinsky. Les dames ont presque pleuré. Cette musique agit sur les personnes nerveuses.
Poslyšte – jestli nemiluji Nebožtíka, koho tedy budu milovat?!! Nebožtík je pro mě první ze všech mužů po stránce mravní a snad i tělesné… přesto bych si ho přála méně tlustého. Mrzí mě, že nemám srdce; chvílemi ho mám… Zdá se mi nemožné, aby Nebožtík nebyl konečně tím pravým Mužem.
Ecoutez, si je n’aime pas le Défunt qui donc vais-je aimer ?!! Le Défunt est le premier de tous les hommes pour moi au moral comme aussi peut-être au physique... pourtant je le souhaiterais moins gras. Je suis fâchée de n’avoir pas de cœur, par moment j’en ai... Il me semble impossible que le Défunt ne soit pas enfin l’Homme.
Vysvětluji si své posměšky a ochabování citů tím, co o tom říkám na straně 47, v knize 78. To jest: jsem s ním vážně a definitivně spojena. A kdybych se kdy zbláznila do jiného, odsuzuji předem a výslovně svou volbu – nebude to moci být nic jiného než hloupost… napříč stránkou ledaže by byl větší než Nebožtík, slavnější, zkrátka lepší – nebo alespoň stejně dobrý.
Je m’explique mes railleries et les relâchements de sentiments par ce que j’en dis <u>page 47, livre 78</u>. C’est-à-dire que : j’y suis sérieusement et définitivement liée. Et si jamais je m’entiche d’un autre, je blâme d’avance et formellement mon choix, ce ne pourra être qu’une bêtise... en travers à moins qu’il soit plus grand que le Défunt, plus célèbre, mieux enfin ou au moins aussi bien.
Ne, víte, že si opravdu myslím, že Nebožtíka nemiluji?! A jestliže jsem v celé té záležitosti neplakala, pak jistě proto, že jsem nebyla zarmoucena. V tom je tajemství té krásné filozofie. Ne, přece jen bych ráda věřila, že je to náklonnost pomalá, postupná, věčná a že se stane strašnou…
Non, savez-vous que je crois vraiment que je n’aime pas le Défunt ?! Et si je n’ai pas pleuré dans toute cette affaire c’est qu’assurément je n’étais pas chagrinée. Voilà le secret de cette belle phylosophie. Non, je voudrais pourtant croire que c’est une affection lente, progressive, éternelle et qui deviendra terrible...
Proč za každou cenu chtít milovat… Milujme, až budeme muset… ale zatím… V okamžiku skonu toho ubohého Cassagnaca jsem k tomu byla donucena, donucena přiznat své city svými činy – ale teď, v hlubinách Sodenu, mezi vanou a sklenicí vody z třetího pramene… v předvečer dne, kdy budu malovat Rosalii na nádherném podkladu z červeného plyše, se zlatou obručí v černých vlasech, s jedním ramenem obnaženým, druhým zahaleným do bílého a žlutého hedvábí… v předvečer dokončení poznámek ke čtvrté knize Tita Livia – cítím se lhostejná… Nechme mě tedy na pokoji. Je to cit věčný, budiž, ale rozumnost je v mé povaze; prozatím se nedá nic dělat, a tak nic nedělám a neužírám se, protože by to nic nezměnilo a nic by mi to nepřineslo.
Pourquoi vouloir absolument aimer... Aimons quand nous y sommes forcée... mais en attendant... au moment du trépas de ce pauvre Cassagnac j’y étais forcée, forcée d’avouer mes sentiments par mes actions, mais maintenant, au fond de Soden entre une baignoire et un verre d’eau de la 3ème source... à la veille de peindre Rosalie sur un superbe fond de peluche rouge, un cercle d’or dans ses cheveux noirs, une épaule nue, l’autre drapée d’une soie blanche et jaune... à la veille de terminer les notes sur le IVe livre de Tite-Live, je me sens indifférente... Laissons-moi donc tranquille. C’est un sentiment éternel je le veux bien, mais la sagesse est dans mon caractère, pour le moment il n’y a rien à faire et je ne fais rien, je ne me déchire pas parce que cela n’y ferait rien et ne me rapporterait rien.
Poznámky
Pozn. překl.: „Léon le Dictateur“ — přezdívka Léona Gambetty (1838–1882), prominentního republikánského politika a jednoho z organizátorů francouzské obrany v roce 1870. ↩