Čtvrtek, 11. července 1878

Znovu čtu zprávu o sňatku pana Paula de Cassagnaca ve „Figaru“ a nevěřím vlastním očím… Vůbec bych tomu sňatku nevěřila, kdybych neměla ten útržek novin. Bůh mi odpusť, ale zdá se mi, že mě Nebožtík odpuzuje jako Multedo. Kdybych měla srdce, jeho měšťácký sňatek a všechny ty drobné ubohosti by ho v mých očích nezmenšily. Ale já srdce nemám… a pak, záleží na dni. Zapisuji i ty… nejmenší dojmy. Byla bych tak ráda, kdybych Nebožtíka nenáviděla.
S radostí jsem slyšela několik Rusů, kteří se vysmívali návratu Bonapartů. Ale zrovna tihle lidé o tom nic nevědí. Pan Rouher říká, že republika jednoho krásného dne padne a nezůstane po ní ani stopa. Pan Gambetta tvrdí, že „bezmocných trosek minulosti“ se již není třeba bát. Posílám kytice císařovně a toužím se provdat za Léona Diktátora. Jsem pořád ještě méně hloupá než ostatní.
Hrála jsem na mandolínu za doprovodu paní Rembelinské. Dámy málem plakaly. Tato hudba působí na citlivé povahy.
Poslyšte – jestli nemiluji Nebožtíka, koho tedy budu milovat?!! Nebožtík je pro mě první ze všech mužů po stránce mravní a snad i tělesné… přesto bych si ho přála méně tlustého. Mrzí mě, že nemám srdce; chvílemi ho mám… Zdá se mi nemožné, aby Nebožtík nebyl konečně tím pravým Mužem.
Vysvětluji si své posměšky a ochabování citů tím, co o tom říkám na straně 47, v knize 78. To jest: jsem s ním vážně a definitivně spojena. A kdybych se kdy zbláznila do jiného, odsuzuji předem a výslovně svou volbu – nebude to moci být nic jiného než hloupost… napříč stránkou ledaže by byl větší než Nebožtík, slavnější, zkrátka lepší – nebo alespoň stejně dobrý.
Ne, víte, že si opravdu myslím, že Nebožtíka nemiluji?! A jestliže jsem v celé té záležitosti neplakala, pak jistě proto, že jsem nebyla zarmoucena. V tom je tajemství té krásné filozofie. Ne, přece jen bych ráda věřila, že je to náklonnost pomalá, postupná, věčná a že se stane strašnou…
Proč za každou cenu chtít milovat… Milujme, až budeme muset… ale zatím… V okamžiku skonu toho ubohého Cassagnaca jsem k tomu byla donucena, donucena přiznat své city svými činy – ale teď, v hlubinách Sodenu, mezi vanou a sklenicí vody z třetího pramene… v předvečer dne, kdy budu malovat Rosalii na nádherném podkladu z červeného plyše, se zlatou obručí v černých vlasech, s jedním ramenem obnaženým, druhým zahaleným do bílého a žlutého hedvábí… v předvečer dokončení poznámek ke čtvrté knize Tita Livia – cítím se lhostejná… Nechme mě tedy na pokoji. Je to cit věčný, budiž, ale rozumnost je v mé povaze; prozatím se nedá nic dělat, a tak nic nedělám a neužírám se, protože by to nic nezměnilo a nic by mi to nepřineslo.

Poznámky

Pozn. překl.: „Léon le Dictateur“ — přezdívka Léona Gambetty (1838–1882), prominentního republikánského politika a jednoho z organizátorů francouzské obrany v roce 1870. ↩