Čtvrtek, 11. července 1878

Znovu čtu zprávu o sňatku pana Paula de Cassagnac v „Le Figaro" a nevěřím vlastním očím… Nevěřila bych vůbec tomu sňatku, kdybych neměla ten útržek novin. Bůh mi odpusť, ale zdá se mi, že mě Nebožtík odpuzuje jako Multedo.
S radostí jsem slyšela několik Rusů, kteří se vysmívali návratu Bonapartů. Ale zrovna tihle lidé o tom nic nevědí. Pan Rouher říká, že republika jednoho krásného dne padne a po ní nezůstane ani stopa. Pan Gambetta tvrdí, že „bezmocné trosky minulosti" se již není třeba bát. Posílám [Začerněné slovo: kytice] císařovně a toužím se provdat za Lva Diktátora.
Hrála jsem na mandolínu za doprovodu paní Rembelinské. Dámy málem plakaly. Tato hudba působí na citlivé povahy.
Poslyšte – jestli nemiluji Nebožtíka, koho tedy budu milovat?! Nebožtík je pro mě první ze všech mužů po stránce morální i snad fyzické… přesto bych si ho přála méně tlustého.
Vysvětluji si své posměšky a ochabování citů tím, co o tom říkám na straně 47, v knize 78. To jest: jsem s ním vážně a definitivně spojena. A kdybych se kdy zbláznila do jiného, předem odsuzuji a formálně zavrhuji svůj výběr – nebude to moci být nic jiného než hloupost… [Napříč stránkou: ledaže by byl větší než Nebožtík, slavnější, lepší prostě – nebo alespoň stejně dobrý.]
Proč za každou cenu chtít milovat… V okamžiku skonu toho ubohého Cassagnaca jsem k tomu byla donucena, donucena přiznat své city svými činy – ale teď, v hlubinách Sodenu, mezi vanou a sklenicí vody z třetího pramene… na prahu malování Rosalie na nádherném podkladu z červeného plyše, se zlatým kruhem v jejích černých vlasech, s jedním ramenem obnaženým, druhým zahaleným do bílého a žlutého hedvábí… na prahu dokončení poznámek ke čtvrté knize Tita Livia – cítím se lhostejnou…

Poznámky

Pozn. překl.: „Léon le Dictateur" — přezdívka Léona Gambetty (1838–1882), prominentního republikánského politika a jednoho z organizátorů francouzské obrany v roce 1870.