Čtvrtek, 11. července 1878

Znovu čtu zprávu o sňatku pana Paula de Cassagnac v „Le Figaro" a nevěřím vlastním očím… Nevěřila bych vůbec tomu sňatku, kdybych neměla ten útržek novin. Bůh mi odpusť, ale zdá se mi, že mě Nebožtík odpuzuje jako Multedo.
Radostně jsem vyslechla několik Rusů, kteří se vysmívali návratu Bonapartů. Ale tihle lidé o tom nic nevědí. Pan Rouher říká, že republika jednoho krásného dne padne a po ní nezůstane ani stopa. Pan Gambetta tvrdí, že „bezmocné trosky minulosti" se již není třeba bát. Posílám [Začerněné slovo: kytice] císařovně a toužím provdat se za Lva Diktátora.
Hrála jsem na mandolínu za doprovodu paní Rembelinské. Dámy málem plakaly. Tato hudba působí na citlivé povahy.
Poslyšte – jestli nemiluji Nebožtíka, koho tedy budu milovat?! Nebožtík je pro mě první ze všech mužů po stránce morální i snad fyzické… přesto bych si ho přála méně tučného.
Vysvětluji si své posměšky a ochabování citů tím, co o tom říkám na straně 47, v knize 78. To jest: jsem s ním vážně a definitivně spojena. A kdybych se kdy zbláznila do jiného, předem odsuzuji a formálně zavrhím svůj výběr – nebude to moci být nic jiného než hloupost… [Na příč stránky: ledaže by byl větší než Nebožtík, slavnější, lepší prostě – nebo alespoň stejně dobrý.]
Proč za každou cenu chtít milovat… V okamžiku skonu toho ubohého Cassagnaca jsem k tomu byla donucena, donucena přiznat své city svými činy – ale teď, v hlubinách Sodenu, mezi vanou a sklenicí vody z třetího pramene… na prahu malování Rosalie na nádherném podkladu z červeného sametu, se zlatým kruhem v jejích černých vlasech, s jedním obnažením ramenem, druhým draperií z bílé a žluté hedvábí… na prahu dokončení poznámek ke čtvrté knize Tita Livia – cítím se lhostejnou…

Poznámky

Pozn. překl.: „Léon le Dictateur" — přezdívka Léona Gambetty (1838–1882), prominentního republikánského politika a jednoho z organizátorů francouzské obrany v roce 1870.