Středa, 10. července 1878

Společnost se rozrůstá o pana a paní Afrossimoffovy. Ale já čtu svého Tita Livia. Maminka píše, že k ní Multedo přichází, stěžuje si na prázdnou Paříž a říká, že se bude bít s novinářem, jenž urazil jeho otce. Jen aby napodobil toho druhého. Říkala jsem mu často, že dožít se třiceti dvou let a nikdy se nebít v souboji je v dnešní době dost podivné.
Prší. Nedokážu si ani bez odporu představit, že bych se provdala za Multeda. Kdyby měl 300 000 franků renty, ještě by to šlo – byla by v tom aspoň omluva a při každé vzpouře srdce nebo těla bych si našla nějaký pádný důvod. Ale bez peněz, bez lásky!
Je ctižádostivý, ten bídák – ví, že jsem ctižádostivá, a chce moje peníze. Jaká hrůza!
Multedo říká se smíchem, že mě rmoutí sňatek Paula de Cassagnaca. — Vy nemůžete nikoho milovat, říká — ale to mluvila ctižádost! Provdat se za vůdce, za budoucího vůdce strany… Ve své hlouposti jsem zapomněla na ctižádost, myslela jsem jen na toho muže. Proto jsem tomu nechala volný průběh! Věřila jsem, že ten člověk není nic než muž milostných dobrodružství; věřila jsem, že je něčím jen v mých očích! Pokaždé, když o něm slyším mluvit s vážností, s úctou… zuřím! Nedávno ho Černyšev, ten starý neodolatelný, nazval Enfant terrible.

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzský výraz označující „nesnesitelné dítě" nebo „buřiče" — zde s nádechem obdivu k Cassagnacově provokativní politické roli.