Sobota, 6. července 1878

Jaká hrůza! Jak ohavné to musí být! Raději cokoliv… než nohy! Co mě na Multedovi i na všech ostatních odpuzuje, jsou nohy! Jsou-li nohy čisté, jsou-li bez mozolů – na světě není nic krásnějšího než nohy. Jinak ale!… nic nepomůže – ani krása, ani duch, ani bohatství! Nemocná noha je vrchol hrůzy! Raději bych se dotkla hada… Ale jak vědět, jsou-li nohy hrozné nebo ne? Nemožné – proto chovám odpor ke všem.
A pak ten Multedův nos… ten nos vypadal tak široký, když mi líbal ruku. Ty smyslné nozdry… Ach, to jste měli vidět, jak se ten pán začervenal, když se malíček Cikánky Pichy opřel o jeho ve chvíli, kdy jí připaloval od své cigarety. Ty Cikánky jsou podivné – praví malí arabští koníci; ale ubohé se nudí, mluví jen rusky. Jsou zvyklé, že je někdo hostí; procházejí se po kavárně a čekají, kdo nabídne zmrzlinu nebo šampaňské – ale mladé nepijí. Zavolají je – přijdou vážně, přijmou a poděkují jako dívky z lepší společnosti, ale bez úsměvu a bez jediného zvolání.
Multedo přišel pro mou kytaru – byla jsem tam jen já; protože šlo o sdělení, přijala jsem ho. Nevím, jak to dělám, ale zdá se, že ho připravuji o rozum. Stěžuje si – on, jenž mě chce vzít pro mě samu, jenž nechce jednat jako Francouzi.
Celou hodinu jsem se náramně bavila tím, že jsem ho trápila; řekla jsem mu to, řekla jsem mu se smíchem celou pravdu – ale takovým věcem nelze věřit, když se vysloví; je-li to řečeno duchaplně, baví to; je-li to hloupé, je to nesnesitelné.
Pak se ostatní vrátili a povídali jsme si ještě do šesti. Na odjezd bylo příliš pozdě, jdeme na „Psyché“ do Opéra-Comique, bez Multeda. Mám mu za zlé, že jsem mu dala políbit ruku; onoho večera bylo krásně a on mě tolik miloval… Tu přízeň bych mu neodpustila, a přece jsem mu zavázána vděčností: díky němu je dokázáno, že jsem nebyla zamilována do Antonelliho ani do ostatních.
Zasloužila bych si výprask za to, že jsem věci takhle překroutila, když jsem překrucovala slova… Milovat! Milovat Antonelliho – ani za nic na světě… fuj, jaká hrůza! A Antonelliho nos, a Multedův nos… ale baví mě; ráda bych mu na hodinu dovolila, aby mě miloval, a přihlížela tomu jako divačka, neboť v každém případě, i kdyby mu šlo o mé peníze, miluje mě šíleně, smysly… udělal by cokoli, aby mě získal. Vidíte, moji milí, kdybych byla ženou a toho muže potřebovala, mohla bych z něho udělat cokoli, jen kvůli… Začínám chápat jisté historické události, a také ty v románech…
„Nikdy si neporozumíme,“ řekla jsem mu, „mé city jsou tam nahoře, kdežto vaše jsou na zemi. Proč se tedy divíte, že se po nich šlape?“
Zeptala jsem se ho, jak se ve Francii uzavírá sňatek – to v odpověď na jeho nabídky k sňatku –, a vysmívala jsem se mu kvůli jeho budoucí svatbě, „protože já si vás nikdy nevezmu“; a pak, jsem nezletilá, můj podpis na svatební smlouvě by nic neplatil, že?
Je zábavné žertovat o tak vážných věcech, když s vámi o nich někdo mluví vážně. Nechci ho rovnou odmítnout po všech těch posměšcích, které tak dobře snáší; udělala bych si z něho nepřítele, a na to je v Paříži ještě příliš brzy kvůli Gaviniovým, kteří ho mají rádi.
Ten nebožtík Cassagnac – samé radosti najednou; přečtěte si zprávu ve „Figaru“.
Když jsem poslouchala hudbu, přepadlo mě cosi jako strach, jako mráz v duši. Přišlo to náhle – ostatně jsem to věděla, ale nikdy mě to vážně nevyděsilo. V Nebožtíkovi mám velkého nepřítele. Ať je sebevíc mrtev, ublíží mi. Když mi Edmond ohlašoval nepřítele a nazval ho rváčem, chvastounem, byla jsem daleka toho, abych tomu věřila, a přece se mi přitom sevřelo srdce – ne že bych měla předtuchy, to ne, ale strach a žal. V jediném okamžiku jsem se viděla v Opeře s paní Gaviniovou, zářící a hovořící se všemi, a a tu najednou rozhovor ustane, úsměv zmizí a já ztuhnu pod černým, klidným pohledem Nebožtíka, který na mně spočívá, úmyslně mě magnetizuje a kochá se strachem, jejž mi nahání.