Pátek, 5. července 1878

S paní Gaviniovou na slavné mši za odpočinutí duše té ubohé malé španělské královny.
Milovat a být milována svým mužem, mít osmnáct let, být španělskou královnou – a zemřít! Nechám mluvit „Le Figaro“ o obřadu, jenž mi připadal chladný a nedojal mě.
Včera v jedenáct hodin bylo v kostele Madeleine slouženo slavnostní smuteční requiem za odpočinutí J.V. španělské královny. Smuteční obřad byl uspořádán péčí kolonie usídlené v Paříži z iniciativy komise složené z:
Dvě poloviny třetího sloupce první strany Figara z 6. července 1878 vedle sebe: zpráva „À travers Paris“ o slavnostní bohoslužbě za španělskou královnu v kostele Madeleine
Le Figaro, 6. července 1878, s. 1 — smuteční bohoslužba za královnu Mercedes v kostele Madeleine gallica.bnf.fr / BnF
Pánů hraběte de Fernandina, vévody de Fernan Nuñez, obou španělských grandů; Palana, senátora, Mory, poslance, Biadry a Abaroa.
Kostel byl celý pobit černými drapériemi se stříbrnými lemy, na nichž se střídaly královské erby s palmami.
Pod baldachýnem neseným čtyřmi sloupy byl vztyčen velký bílý katafalk, mizící pod hromadou věnců a živých květin; nadto byly okvětní lístky růží hojně rozsypány kolem smutečního pomníku, na nějž byla položena královská koruna z perel a diamantů.
Přesně v jedenáct hodin vstoupil král don František Assisský v uniformě španělského kapitána-generála v doprovodu dvořanů do kostela hlavním vchodem špalírem tvořeným asi třiceti španělskými vojáky. Král zaujal místo se svým průvodem v tribuně napravo od hlavního oltáře. Záhy poté se ozvalo troubení trubačů a královna Isabela, zjevně dojatá, přišla se dvěma dvorními dámami a poklekla v tribuně naproti králově.
Celá část lodi byla již zaplněna četným shromážděním, z nějž jmenujme: vévodkyni de Magenta, markýze d’Abzac zastupujícího maršála:
Vévodu de Nemours, hraběte a hraběnku d’Eu, princeznu Matyldu, vévodkyni Sasko-Koburskou, vévodu a vévodkyni d’Alençon, monackého knížete:
Nuncia a všechny velvyslance a vedoucí misí.
Všechny francouzské ministry, pařížského vojenského guvernéra, velkokancléře Čestné legie, maršála Canroberta, předsedu Státní rady.
Kardinála-arcibiskupa pařížského v plném smutku, jejž obléká jen pro vládnoucí panovníky:
Vévodu de Noailles, vévodu d’Ossuna, vévodu Decazes, všechny členy rodiny Rothschildů; generála Fleuryho, generála Chabaud-Latoura; konečně celou španělskou kolonii a velvyslanectví v plné parádní uniformě. Mši sloužil abbé Lerebour, farář Madeleine; pohřební rozhřešení udělil J.E. apoštolský nuncius.
Obřad, při němž chrámový sbor zazpíval velmi krásné náboženské skladby, trval hodinu a půl.
Uchovávám pozvánky. Pak do Bois, kde díky Gaviniovým již nacházím několik známých tváří.
Na zpáteční cestě se zastavujeme u Multeda, abychom mu řekly, ať dnes večer přijde do Orangerie poslechnout si Cikánky. Zatímco jsme s ním mluvily, tetička se celá skryla pod slunečníkem a otočila se zády, aby ji bylo ještě méně vidět. Byla to roztomilá scéna, jež mě inspiruje k dopisu, který si přečtete – adresovanému Multedovi.
Pane,
Jelikož se tvrdošíjně stavíte, jako byste o ničem nevěděl, povím vám, proč jsem vám nikdy nechtěla ukázat svou tvář. Vězte, pane, že nejsem z těch, které bez mrknutí oka přijímají dopisy jako ty, jež jste si dovoloval mi každý týden psát. Ty dopisy a vaše zásilky bonbonů mě pobuřovaly v nejvyšší míře. Musela jsem tato pronásledování tajit před svou rodinou, u níž jsem byla na návštěvě, a před svým mužem, jenž by vás byl zabil. Obracela jsem vše v žert. Nikdy bych muži, jako jste vy, neprokázala tu čest, abych mu psala; tento dopis je diktován mé komorné.
Rozhněvaná žena.
Toto bude korunou té mystifikace s tetičkou.
Víte, mí drazí, že Multedo je vážně rozzuřen. Vypadá to, že jsem ho včera vážně vyhodila. A dnes večer na koncertě mi řekl, že se nemá s dvaatřicetiletými muži jednat jako s patnáctiletými kluky; že jednoho dne narazím na muže, jenž o mně bude mluvit špatně, jenž nebude jako on – a který mi to ostatně nikdy neodpustí, přestože mě šíleně miluje.
Odpověděla jsem mu, že se omlouvat nemusím, ale že jestli jsem mu řekla, aby odešel, byl to žert; musela bych být zralá na blázinec, abych to myslela vážně, a on naprostý hlupák, aby tomu věřil. Nechci odjíždět a zanechat špatný dojem. Je nás šest: teta, Dina, Étienne, Filippini, Multedo a já.
Po skončení koncertu jdeme na zmrzlinu a zavoláme si dvě nejhezčí Cikánky a dvě cikánské děti, jimž dáváme zmrzlinu a víno. Bylo velmi zábavné hovořit s těmito dívkami – všechny mladé a ctnostné, bdí nad nimi přísně.
napříč stránkou
Tyto dívky nejsou vulgární kočovné artistky. Jsou mravné a podlehnou jen tehdy, když milují. Tehdy opouštějí tlupu a utíkají s milovaným. Zkrátka je to vášeň. Jejich písně vždy zpívají o cikánské lásce.
Potom… teta si bere pod paži Étienna, Dina Filippiniho – a já toho druhého. Jdeme pěšky až domů, je tak krásně. Multedo, uklidněn, mi mluví o své lásce… Vždy totéž. Nemiluji ho – ale jeho žár mě… hřeje; jistě právě tohle jsem před dvěma lety pokládala za Lásku!!
Mluví o tom dobře… dokonce plakal; jak jsme se blížili k domu, smála jsem se méně – změkla jsem tou krásnou nocí a tím zpěvem Lásky. Ach, jak je dobré být milována… na světě není nic lepšího… Nyní vím, že mě Multedo miluje – takhle se komedie nehraje; a kdyby šlo o mé peníze, mé pohrdání by ho bylo dávno odradilo; a pak tu je Dina, pokládaná za stejně bohatou – a jiných dívek k vdávání je dost…
Multedo není žádný žebrák – je to dokonalý džentlmen; byl by našel a najde něco jiného než mě.
Škádlila jsem ho kvůli Berthe – a jak to shazoval a mluvil o mně, chtěl mě vzít za ruku…
„Kolikrát jste políbil ruku Berthe?“
„Ani jednou – nikdy!“
„Ale prosím… copak si to nechá snadno líbit?“
„Kdybych líbal ruku mladé dívce, znamenalo by to, že se s ní chci oženit, udělat z ní svou ženu. Nikdy mě nenapadlo vzít si Berthe.“
A jak jsem se chystala odpovědět, vzal mě za ruku, dlouze ji políbil a řekl ze srdce, s ohněm, s vášní: „Miluji vás, miluji vás navždy, ať se stane cokoli, jsem celý váš, celý váš, celý váš!“
Jaká škoda, že je to on a ne někdo jiný!! Jiného, bohatšího, bych si mohla vzít. Cassagnaca bych následovala na kraj světa – bez halíře; ale ostatní musí být bohatí.
Pokud jde o Cassagnaca – Multedo, aby mě rozčílil (vůbec mě nerozčílí), říká, že jsem zdrcena tím sňatkem a že teta už měla sen; že jsme jej snily všechny – vzít si budoucího vůdce strany, být pravou rukou císaře, vznášet se nad Francií… „Ale,“ dodává, „vidíte, slečno, váš systém se nezdařil. Zacházela jste s ním jako s ostatními – posmívala, odrazovala, rozzuřovala – a on to vzal za bernou minci a vrhl se do náruče slečny Acardové. Pěkně jste naletěla… Dělala jste to, abyste ho tím spíš získala, a on to vzal doslova…“
Kdyby ten netvor mluvil pravdu, já… Co na tom… je konec. Promarnila jsem svůj život… Četl vůbec mé dopisy? Ó, jistě.
Multedo je velmi milý; snad jsem neměla nechat svou ruku v jeho, když jsme se loučili – bylo to v salonu, hovořili jsme kolem stolu, byla jsem stranou s Multedem a políbil mi ruku. To jsem mu dlužila – a pak mě tolik miluje a ctí, chudák. Vyptávala jsem se ho jako dítě – chtěla jsem vědět, jak k tomu přišel, od kdy a vůbec všechno. Zdá se, že mě ihned miloval – „Ale je to podivná láska,“ říká, „zamilován s zamilován se sympatií. Ostatní jsou ženy – vy jste nad lidstvem; je to podivný cit: vím, že se mnou jednáte jako s hrbatým šaškem, že nemáte kouska dobroty ani srdce – a přesto vás miluji. Trochu vždy člověk obdivuje srdce ženy, kterou miluje, a já… takřka k vám nemám sympatii, a přitom vás zbožňuji.“
Stále jsem naslouchala – neboť říkám vám vpravdě: milostná slova stojí za všechna divadelní představení na světě; s výjimkou těch, na která se chodí ukázat – ale i ta jsou jakýmsi zpěvem, milostným projevem; hledí na vás, obdivují vás a vy rozkvétáte jako květ na slunci. Multedo odešel s mou kytarou pod paží – byl ji rozbil.
Ach, kdybych bývala mohla vědět – kdyby byl Bůh dobrotivý… Ale zajisté to tak muselo být kvůli nějaké nebeské kombinaci.
Jak bych ho byla milovala…
Ten blázen! Mohl po obdržení mých dopisů říct jedno slovo – odjeli bychom spolu…
Nabízejí mi Multeda jako náhradu!… Nikdy Multeda milovat nebudu… Utěší se.

Poznámky

Pozn. překl.: Královna Mercedes (1860–1878), manželka Alfonse XII., provdaná 23. ledna 1878, zemřela na tyfus 26. června 1878 v osmnácti letech. ↩
Le Figaro, č. 187, sobota 6. července 1878, s. 1 — číst číslo na Gallice (BnF). Rubrika „À travers Paris“ přináší zprávu o smuteční bohoslužbě za královnu Mercedes, sloužené v kostele Madeleine 5. července 1878. ↩