Pátek 14. června 1878

Pozvala jsem paní Gaviniovou přijet s námi na Grand Prix — a šla jsem vyprávět Mouzayové o svých cestách do Versailles; ta mi na oplátku řekla, že Cassagnac je až po uši v dluzích — že se žení — a že paní Presseqová se vrátila do Alžírska ke svému manželu.
Klepy ze spodiny. Ať je to jak chce... pokaždé, když se mi o tomto sňatku mluví — je to nová bolest.
Nacházím toto v jedné knize — a protože se to vztahuje k jistým věcem, které se mi přihodily, opisuji to celé. Kolikrát jsem se už takhle styděla... ale čtěte:
„Pro ženu bojácnou a něžnou nesmí nic být nad mučení spočívající v tom, že si v přítomnosti muže dovolila něco, zač by se podle svého mínění měla červenat; jsem přesvědčen, že jen trochu hrdá žena by raději tisíckrát zemřela. (Ani k tomu není třeba být bojácná a něžná.) Lehká něžná volnost, k níž dojde s mužem, jejž milujeme, dává okamžik živé rozkoše — tváří-li se však, jako by ji odsuzoval, nebo jen jako by si ji nevychutnal s nadšením — musí to zanechat v duši strašnou pochybnost.
Pro ženu povznesenou nad obecný dav lze tedy jen získat, má-li velmi zdrženlivé způsoby.
Hra není rovná: riskuje se — proti malé rozkoši nebo proti výhodě jevit se trochu milejší — nebezpečí palčivé výčitky a pocitu studu, jenž musí učinit i milence méně drahým. Večer strávený vesele, lehkovážně a bez jediné myšlenky je za tu cenu draze zaplacen. Pohled na milence, s nímž se bojíme, že jsme se takto provinily, se musí stát odporným na několik dní. Lze se divit síle zvyku, jemuž jsou nejlehčí přestupky povoleny nejstrašnějším studem?“
Dnes v noci se mi zdál docela příjemný sen. Zdálo se mi, že
Cassagnac a já jsme se [vzájemně] drželi trochu více než jen pod paží... nic neslušného — ach ne — ale mluvili jsme si zcela nablízku... tulila jsem se k němu jako ten poslední večer v ulici de Boulogne 10 bis — bratrsky — ale tak... příjemně.
A pak byl tu pes, jenž mě sledoval. Pes je dobré znamení. Ale zbytek špatný... vidíte, co mi řekla Mouzayová.
Je až po uši v dluzích — žení se s tou slečnou, aby se z toho vymotal, nepochybně... kdybych mu šla říci: „Nežeňte se s ní — jsem ochotna si vás vzít!“ A co kdyby mi odpověděl ne?
Na tu myšlenku mě přivedla Mouzayová — je přesvědčena, že by řekl ano — nevidí ho tak jako já — já ho prý vidím většího, než ve skutečnosti je.
Jaká špína — ten život!