Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 13. června 1878

Když si dobře vedu — moje rodina mi hází klacky pod nohy pod záminkou, že to myslí dobře. Byla by omluvitelná, kdybych už desetkrát neopakovala to, co jsem dnes řekla — totiž že prosím, zapřísahám a je-li třeba i přikazuji nechávat mé známé a přátele na pokoji; nevycházet jim vstříc ani se s nimi nesbližovat, neříkat pánům, že k nim chováme výjimečné sympatie a považujeme je za vlastní syny — nezvat je a nečinit jim dojemná prohlášení. Tyto věci se někdy náhodou chápou správně — ale obecně ve světě jsou podivné a směšné.
napříč stránkou
Tyto věci mi drásají nervy tak, že to nikdy nedokážu vypovědět!
Když se milostivá paní matka vměšuje do někoho — mohu si dotyčného rovnou škrtnout ze svého seznamu. „Již to není přesvědčení — je to pověra.“ Řekla jsem jí to dnes večer. Ujde to u každého jiného — ale lidé, které nacházím, které vyhledávám, které získávám — ty — pro Boha — ať se mi jich nikdo nedotýká! Dnešní den mi převrátil několik klidných myšlenek a pokryl je černí. Nemám již ani chuť vyprávět o panu Rouherovi Mouzayové. Na Cassagnacův dopis, jenž končil slovy: „Tak tento týden, že ano?“ — odpověděly mu! Odpověděly: „Tak ve čtvrtek, že ano?“ Je to zdrcující — takové věci! A všechno přede mnou tajily — jen čekali na můj drahý poklad — a drahý poklad nepřišel. Cassagnac byl vždy stejný — ale po několika Blancových klepech — nebo snad jednoduše z rozmaru — se držel v rezervě — od té chvíle jsem ho zcela opustila — a od té chvíle si představili, že ho miluji — a co je obzvlášť urážlivé: pečlivě to skrývali — dávajíce si dobrý pozor, aby to neřekli — naopak! Zpívám-li sentimentální romanci — jemu je adresována — vzdychají a dívají se na mě — a hlasitě říkají, že nikdy nikoho milovat nebudu — a pak se na mě dívají, jako by chtěly říci: Vidíš, že my nejsme žádné husy — a že... ostatně víme, že ho nemiluješ.
Jsou to ubohé děti vystrašené mými výčitkami a mými mrzutostmi. Ale jak tyto ubohé děti situace zhoršují!
S bytostí výjimečnou jako Cassagnac... jsou vztahy delikátní a obtížné — není-li člověk ani ženou užitečnou, ani ženou příjemnou, ani velkou dámou. Vymanila bych se z toho — ale odebrali mi prostředky. Mé hoře je úměrné zájmu, jenž jsem tomu pánovi věnovala.
A mé rozhořčení vůči mým blízkým je úměrné mému hoři.
Pan de Jobal mě přišel navštívit do ateliéru.
Pracovala jsem jako obvykle — těch několik dní napůl prázdnin skončilo — dostala jsem ránu bičem a vracím se k povinnostem. Na chvíli mě přepadla chuť napsat Cassagnacovi řádku:
Pane — za celou vaši existenci se zřejmě nenašel nikdo, kdo by vám vážně řekl, že jste ze samé nevychovanosti docela prase. Jinak byste se napravil — jste dostatečně inteligentní, abyste pochopil, že je to nutné. Z posledního zbytku přátelství vám to tedy přicházím říci.
Marie Bashkirtseff.
Ale uvážila jsem, že se stala hloupost, jež mě vlastně netýká.
Nikdy nepochopíte, do jaké míry to jde... tak třeba moje matky — nevidouce Cassagnaca — ztratily naději — ale potkají ho — on zdraví, mluví — a vrátí se domů šílené z potlačené radosti, budujíce tisíc chimér jako pan Joyeuse v „Nababovi“ — a vyprávějíce si s tajuplným výrazem, že ten Popaul je vskutku zvláštní — chová se jistě jako zamilovaný muž — jak jsou si ti dva netvoři podobní — ona a její Popaul.
Cítíte, jak je to bolestné, nepříjemné — zvláště když na tom trochu záleží. Kdybych byla vtělené štěstí — to by nic nevadilo; ale tak dobře jsem se vymanila ze svého dřívějšího způsobu — vše šlo tak dobře — ale bylo třeba opatrnosti, předběžných opatření, aby se čelilo mé smůle...
Ach — jakpak by ne! Nejprve Berthe — pak moje rodina.
... Vymaním se z toho — stejně jako dřív jsem měla pocit, že se [ne]vymaním — mám nyní vnuknutou jistotu, že se vymaním. Mé trampoty se blíží ke konci — cítím to. Jen ať mi rodina nepomáhá. Chci jednat sama — naprosto sama — a budu-li potřebovat radu — požádám o ni Boha a svého génia, jenž radí vždy dobře, když ho poslouchám.
Ten ubohý Multedo — jenž se po těch vstupenkách již neodváží ukázat — zakázala jsem mu to.