Pátek 14. června 1878

Pozvala jsem paní Gaviniovou přijet s námi na Grand Prix — a šla jsem vyprávět Mouzayové o svých cestách do Versailles; ta mi na oplátku řekla, že Cassagnac je stižen dluhy — že se žení — a že paní Presseqová se vrátila do Alžírska ke svému manželu.
Klepy z nižších vrstev. Je to jedno... pokaždé, když se mi o tomto sňatku mluví — je to nová bolest.
Nacházím toto v jedné knize — a protože se to vztahuje k jistým věcem, které se mi přihodily, kopíruji to doslova. Kolikrát se mi přihodilo stydět se takto... ale čtěte:
„Pro ženu bojácnou a něžnou nesmí nic být nad mučení spočívající v tom, že si v přítomnosti muže dovolila něco, z čeho se domívá, že by měla červenat; jsem přesvědčen, že hrdá žena by raději tisíckrát zemřela. (Ani k tomu není třeba být bojácná a něžná.) Lehká volnost vzatá z něžné stránky mužem, jejž milujeme, dává okamžik živé rozkoše — jeví-li se, jako by ji káral nebo jen jako by si ji nevychutnal s nadšením — musí to zanechat v duši strašnou pochybnost.
Pro ženu nad sprostou úroveň je tedy vše k získání tím, mít způsoby velmi zdrženlivé.
Hra není rovná: riskuje se oproti malé rozkoši nebo oproti výhodě jevit se trochu milejší — nebezpečí palčivé výčitky a pocitu studu, jenž musí učinit i milence méně drahým. Večer strávený vesele, lehkovážně a bez přemýšlení na nic je draze zaplacen za tuto cenu. Pohled na milence, s nímž se bojíme, že jsme se takto provinily, musí se stát odporným na několik dní. Lze se divit síle zvyku, jemuž jsou nejlehčí přestupky povoleny nejstrašnějším studem?“
Té noci se mi zdál zcela příjemný sen. Zdálo se mi, že
Cassagnac a já jsme se [vzájemně] drželi trochu více než tak pod paží... nic neslušného — ach ne — ale mluvili jsme si zcela nablízku... tulila jsem se k němu jako ten poslední večer v ulici de Boulogne 10 bis — bratrsky — ale tak... příjemně.
A pak byl tu pes, jenž mě sledoval. Pes je dobrý znak. Ale zbytek špatný... vidíte, co mi řekla Mouzayová.
Je stižen dluhy — žení se s tou slečnou, aby se z toho vymotal, nepochybně... kdybych mu šla říci: „Nežeňte se s ní — jsem ochotna si vás vzít!“ A on by mi odpověděl ne?
To mi dala tu myšlenku Mouzayová — je přesvědčena, že by řekl ano — nevidí ho jako já ho vidím — já ho vidím větším než ve skutečnosti, jak se zdá.
Jaká špína — ten život!