Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 13. června 1878

Když si dobře vedu — moje rodina mi hází klacky pod nohy pod záminkou dobra. Byla by omluvitelná, kdybych už desetkrát neopakovala to, co jsem dnes řekla — totiž že prosím, zapřísahám a je-li třeba i přikazuji nechávat mé známé a přátele na pokoji; nepřidávat se, nesbližovat se s nimi, neříkat pánům, že k nim chovají výjimečné sympatie a považují je za syny — nezvat je a nečinit jim dojemná prohlášení. Tyto věci se někdy náhodou chápou správně — ale obecně ve světě jsou podivné a směšné.
[Napříč: Tyto věci mi drásají nervy do té míry, jíž nikdy nebudu schopna vyjádřit!]
Když se Madame moje matka vměšuje do někoho — mám stejně tak dobře dotyčného škrtnout ze svého seznamu. „Již to není přesvědčení — je to pověra.“ Řekla jsem jí to dnes večer. Ujde to u každého jiného — ale lidé, které nacházím, které vyhledávám, které získávám — ty — pro Boha — ať mi je nikdo nedotýká! Dnešní den mi převrátil několik klidných myšlenek a pokryl je černí. Nemám již ani chuť vyprávět o panu Rouherovi Mouzayové. Na Cassagnacův dopis, jenž končil slovy: „do tohoto týdne, že ano?“ — bylo odpovězeno! Bylo odpovězeno: „do čtvrtka, že ano?“ Je to zdrcující — takové věci! A vše mi bylo skryto — jen čekali na mého drahého pokladu — a drahý poklad nepřišel. Cassagnac byl vždy stejný — ale po několika Blancových klepech — nebo snad jednoduše z rozmaru — se držel v rezervě — od té chvíle jsem ho zcela opustila — a od té chvíle si představili, že ho miluji — a co je obzvlášť urážlivé: pečlivě to skrývali — dávajíce si dobrý pozor, aby to neřekli! Zpívám-li sentimentální romanci — jemu
je adresována — vzdychají a dívají se na mě — a hlasitě říkají, že nikdy nikoho milovat nebudu — a pak se na mě dívají jako aby řekli: Vidíš, že nejsme hloupé my ostatní — a že... ostatně víme, že ho nemiluješ.
Jsou to ubohé děti vystrašené mými výčitkami a mými mrzutostmi. Ale jak tyto ubohé děti situace zhoršují!
S bytostí výjimečnou jako Cassagnac... jsou vztahy delikátní a obtížné — není-li člověk ani ženou užitečnou, ani ženou příjemnou, ani velkou dámou. Vymanila bych se z toho — ale odebrali mi prostředky. Mé hoře je úměrné zájmu, jenž jsem tomu pánovi věnovala.
A mé rozhořčení vůči mým blízkým je úměrné mému hoři.
Pan de Jobal přišel navštívit mě v ateliéru.
Pracovala jsem jako obvykle — těch několik dní polovolna je skončeno — dostala jsem ránu biče a vstupuji zpět do povinnosti. Na chvíli mě přepadla chuť napsat Cassagnacovi řádku:
Pane — za celou vaši existenci se zřejmě nenašel nikdo, kdo by vám vážně řekl, že jste docela prase, protože jste špatně vychovaný. Jinak byste se napravil — jste dostatečně inteligentní, abyste pochopil nezbytnost toho. Ze zbytku přátelství vám to tedy přicházím říci.
Marie Bashkirtseff.
Ale uvážila jsem, že se stala hloupost, jež mě vlastně netýká.
Nikdy nepochopíte, do jaké míry to jde... tak třeba moje matky — nevidouce Cassagnace — ztratily naději — ale potká se ho — on zdraví, mluví — a vrátí se domů šílené z potlačené radosti, budujíce tisíc chimér jako pan Joyeuse v „Nababovi“ — a vyprávějíce si s malými tajemnými vzhledy, že ten Popaul je vskutku zvláštní — chová se jistě jako zamilovaný muž — jsou si ti dva netvořové dost podobní — ona a její Popaul.
Cítíte, jak je to bolestné, nepříjemné — zvláště když na tom trochu záleží. Budu-li vtěleným štěstím — to by nic nevadilo; ale tak dobře jsem se vymanila ze svého dřívějšího způsobu — vše šlo tak dobře — ale bylo třeba opatrnosti, předběžných opatření, aby se čelilo mé smůle...
Ach — to právě! Nejprve Bertha — pak moje rodina.
... Vymaním se z toho — stejně jako dřív jsem měla
pocit, že se [ne]vymaním — mám nyní jistotu, inspirovanou, že se vymaním. Mé trable se blíží ke konci — cítím to. Jen ať mi rodina nepomáhá. Chci jednat sama — naprosto sama — a budu-li potřebovat radu — požádám o ni Boha a svůj genius, jenž radí vždy dobře, když ho poslouchám.
Ten ubohý Multedo — jenž se po těch vstupenkách již neodváží ukázat — zakázala jsem mu to.