Středa 12. června 1878

Paní Gaviniová navštívila mámu — já jsem byla pryč u svých krejčích s tetou, Dinou a Marií.
Jaký mokrý ohňostroj včera!! Nemysleme na to — pro Boha!
Nyní doma věří, že jsem vůdkyní bonapartistické strany a že mě Cassagnac požádá o ruku.
Zítra znovu nastoupím ke své práci — tak zanedbávané od soboty — mám výčitky svědomí — a zítra se vše vrátí do obvyklého pořádku. Na své záležitosti mi postačí večer.
Pan Rouher mě překvapil v několika věcech. Nejprve svou svěžestí — jeho, kterého jsem považovala za vážného, pomalého, sešlého — skákal z vozu, nabízel paži, platil fiakar, vybíhal po schodech ke vchodu. Pak jeho myšlenkami. „Polovičaté vzdělání,“ říká, „plodí pocit vlastního práva a absolutní popírání veškeré autority; je nemožné, aby byl každý úplně vzdělaný — ledaže by se tak rodil, což dosud nikdo nevynalezl.“ A tak hlásá dobrodiní nevědomosti (zároveň říkaje, že je to velmi těžké rozhodnout) — a říká, že noviny jsou jed na veřejné cestě.
Jistě si dovedete představit, jak jsem ho se zvědavostí zkoumala a poslouchala — vicecísaře. Ale nepotřebuji vám zde dávat svá hodnocení — jednak proto, že jsem ho neviděla dost dlouho — jednak proto, že k tomu dnes večer nejsem nakloněna. Vyprávěl nám několik zvláštních věcí, jež může dokonale vědět — o atentátu roku 67 na našeho Císaře — a pak o věcech z jeho císařské rodiny — a zeptal se mě, zdali známe císařského prince. Ovšemže ne — ale... právě dnes. Jak je hloupé vše vypovídat dopředu — a ostatně nejde o malého Badingueta. Můžete si být jisti, že jsem s mistrem bonapartistů byla ortodoxní — jsem dokonce překvapena svými jemnými pochlebami a svým taktem. Zdálo se, že mi Gavini a baron Larrey zcela přisvědčují — a pan Rouher sám byl spokojen — jinak by nás byl nechal stát. Ale — jaký mokrý ohňostroj!!!
Přede mnou se hovořilo o hlasováních, zákonech, brožurách, věrných, zrádcích — poslouchala jsem — a jak! Bylo to jako otevřené dveře do ráje.
Přesto jsem řekla, že ženy by se neměly do ničeho míchat — nemohouce nadělat nic než zlo — a nejsouce dost vážné, aby nebyly příliš přepjaté (?).
Lituji, že jsem žena — a pan Rouher, že je muž — „Ženy,“ říká, „nemají mrzutosti a starosti, jež máme my.“
„Dovolíte mi říci, pane, že jich mají jedni i druzí stejně. Jenže mrzutosti mužů jim přinášejí pocty, moudrost, oblibu — zatímco mrzutosti žen jim nepřinášejí nic.“
„Myslíte tedy, slečno, že to vždy přináší všechny ty věci?“
„Myslím, pane, že to záleží na mužích.“
Nesmíte si myslet, že jsem ho oslovila jen tak z ničeho nic. Zůstala jsem alespoň deset minut dost na rozpacích — neboť starý lišák nevypadal nadšeně z toho seznámení. Chcete vědět jednu věc? Já nadšena jsem.
Nyní mám chuť vám vyprávět všechny hezké věci, jež jsem řekla... to se nesmí; řeknu vám, že jsem vynaložila veškeré úsilí neříkat věci banální a jevit se plnou zdravého rozumu. Tak si to lépe představíte, než to bylo...
Gavini říkal — ukláněje se přede mnou — že bonapartisté jsou šťastni mít sympatie hezkých žen.
„Pane,“ odpověděla jsem — obracejíc se k panu Rouherovi — „nedávám své sympatie vaší straně jako žena — dávám vám je jako čestný člověk.“

Poznámky

Pozn. překl.: Vicecísař (vice-Empereur) — Mariin výraz pro Rouhera, nejvlivnějšího ministra Napoleona III.; de facto vykonával císařskou moc. ↩
Pozn. překl.: Císařský princ (Prince Impérial) — Eugène Louis Napoleon (1856–1879), syn Napoleona III.; padl roku 1879 v zulské válce. ↩
Pozn. překl.: Badinguet — hanlivá přezdívka Napoleona III. (dle jména dělníka, jehož šaty císař použil při útěku z vězení). ↩
Pozn. překl.: Bonapartisté (bonaparteux) — Mariin hravě pohrdlivý výraz pro stoupence Bonapartů (s pejorativním sufixem -eux). ↩