Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 27. května 1878

Přicházím do ateliéru před sedmou hodinou a jdu se nasnídat za tři sous do mlékárny se Švédkami. Viděla jsem dělníky, kluky v blůzách přicházet pro svou ubohou čokoládu — tu samou, co jsem pila já.
A pak — protože ještě nebyl čas — procházely jsme se v průchodu, zatímco mužští žáci se tam také procházeli a čekali na otevření.
– Začínat malbu zátiším — pro vás, slečno — je to, jako by se zdatnému muži nařizovalo cvičit tímhle (a Julian začal zvedat a spouštět svou násadku) — figuru zatím nemalujte, dobrá — ale malujte nohy, části modelu; koneckonců nic lepšího není.
Má naprostou pravdu — a tak půjdu malovat nohu.
Snídala jsem v ateliéru — přinesli mi věci z domu — neboť jsem vypočítala, že odchodem domů na snídani ztrácím každý den hodinu, což je šest hodin týdně, tedy jeden den týdně — čtyři dny v měsíci = čtyřicet osm dní za rok. Doma je tak nepříjemno.
Co se týče večerů... chci dělat sochařství; mluvila jsem o tom s Julianem, který o tom Duboisovi řekne nebo to nechá říct někým jiným, aby ho to zaujalo.
Moji potkali na Výstavě slečnu Fosterovou, provdanou před třemi měsíci za pana Lacona — budoucího lorda Lacona, jak se domnívám. Berthe se svým mužem a Arthur Foster (ten se psem) byli tu o šesté — a myslím, že budeme spolu často po těch deset dní, co tu stráví.
Až budu dělat sochařství, myslím, že budu dost v klidu — nebude čas trápit si ducha politikou... mimochodem, víte, že se v té pekelné politice vyznám — a to si pomyslete, že je to k ničemu!
Dala jsem si čtyři roky — uplynulo sedm měsíců. Myslím, že tři roky postačí; zbývají mi tedy ještě dva roky a pět měsíců. Bude mi pak od jednadvaceti do dvaadvaceti let.
Julian říká, že za rok budu malovat velmi dobře — to možná — ale ne dost dobře.
– Tato práce není přirozená, řekl se smíchem. Opouštíte svět, procházky — vše! Musí za tím být cíl, skrytá myšlenka...
Není Jihofrancouzem nadarmo.
Dnes se přihodil přibližně týž případ jako při mém rozchodu se Švýcarkou — jenže tentokrát jsem v roli Breslau byla já a v mé roli jakási stará dáma.
– Madame, řekla jsem jí nahlas, jsem ve svém právu a mohla bych si toto místo podržet, kdybych měla ve zvyku vyhledávat hádky s počestnými lidmi. Vezměte si to místo, Madame — podle pravidel zdvořilosti je vaše. Jsem, díky Bohu, dobře vychovaná a nemám nic společného s jistými — promiňte mi výraz — zvířaty, která se neumějí chovat.
A protože ubohá stará dáma nechtěla přijmout, dodala jsem:
– Vezměte přece, Madame — dávám vám to místo stejně tak pro vás jako pro vlastní slávu; dopouštím se tohoto krásného skutku, Madame, protože si vážím sebe samé.
Hle — pomsta — byť napůl žert.

Poznámky

Pozn. překl.: Mlékárna (crémerie) — malý obchod s mléčnými výrobky, kde se podávala i jednoduchá jídla; levná stravovací možnost pro studenty. ↩