Pátek 24. května 1878

Jsou lidé odsouzení ke smůle — a nedá se nic dělat. Řeknete mi, že já k nim nepatřím?
Musím vám říci, že poté co jsem ve čtyři hodiny domalovala, nepřestala jsem číst „Nababa“, román Alphonse Daudeta. Je to velmi zajímavé — a ten typ Nababa by se podobal ještě někomu jinému, kdyby ho zjemnili a povznesli. Vím dobře, že ta podobnost není lichotivá — proto je třeba, jak říkám, zjemnit, povznést, zduchovnit. Není to, že by byl někdo ideální, extra-jemný a nejušlechtilejší... to jest, přesně nevím... nevěřím svému úsudku — když je někdo ideální, myslím, že beru fádnost za vznešenost; a když mi někdo připadá energický a mimořádný, bojím se, že jde o hrubost, o něco obecného, maloměšťáckého. Šťasten, šťasten, šťasten, kdo umí říci tak, jak myslí. Čtěte Balzaca — každý cítil jako on, ale kdo to dovedl napsat?
Hluboký hlas, měkký a teplý — oči sametové, zahalené a žhavé. Úsměv podivuhodné laskavosti. A pak, když je u své matky, ten způsob „vrhnout na zem nohy i velké tělo s mazlivostí gest a slov opravdu dojemnou“. Takhle vypadá popis Nababa — to je to, co bych mohla říci já... ! Ne — opravdu, kdybych se měla před svým deníkem ostýchat a neříct všechny fantazie, jež mi táhnou hlavou, bylo by to příliš směšné!
Tedy, poslyšte, pokud jde o fantazie — podívejte se na dobrého Joyeuse v „Nababovi“ — pochopili jste jistě, že jde zcela o mě, co se týká imaginace. Přeji si, aby ti ubožáci, kteří tuto knihu vydají, vložili sem strany 87 a 88 Nababa.
Uvidí, jak pan Joyeuse nastoupí do omnibusu a sedí naproti muži — a začne si představovat, že ten muž chce obejmout jeho dceru, na to ho zabije a jde to nahlásit komisaři policie — načež se vrátí k realitě.
²Chcete další rys té obdivuhodné imaginace?.. Prší, mrzne — psí počasí. Pan Joyeuse nastoupil do omnibusu, aby jel do kanceláře. Protože sedí naproti jakémusi kolosovi s brutální hlavou a hroznými bicepsy, pan Joyeuse — celý malý, celý slabý, brašnu na kolenou — zatahuje nohy, aby uvolnil místo ohromným sloupům, které nesou monumentální trup jeho souseda. Za jízdy — déšť na sklech — pan Joyeuse se zasní. A vtom kolos naproti — který má vcelku dobrou tvář — je velmi překvapen, že vidí tohoto malého muže měnit barvu, dívat se na něj se skřípáním zubů, s divokýma očima, očima vraha. Ano, očima skutečného vraha — neboť v tuto chvíli prožívá pan Joyeuse hrozný sen... Jedna z jeho dcer sedí tam, naproti, vedle té obrovské šelmy — a ten ubožák ji pod pláštěnkou bere kolem pasu.
„Odtáhněte ruku, pane...“ — to pan Joyeuse řekl již dvakrát... Ten druhý se jen ušklíbl... Teď chce políbit Elisu...
„Ach! Zlosynu!...“
Příliš slabý, aby bránil dceru, pan Joyeuse — celý zpěněný vztekem — hledá v kapse nůž, zasadí drzounovi ránu přímo do hrudi a odchází s hlavou vztyčenou, pevný ve svém právu uraženého otce, podat hlášení na prvním policejním komisariátu.
„Právě jsem zabil muže v omnibusu!...“
Při zvuku vlastního hlasu, jenž skutečně pronáší ta zlověstná slova — ne však v komisariátu — nešťastník se probouzí, uhodne z vyděšených tváří cestujících, že musel mluvit nahlas, a dobře využije výzvy průvodčího: „Saint-Philippe... Panthéon... Bastille...“ — aby vystoupil celý zmaten, uprostřed všeobecného ohromení.
[Slova začerněna: Při cestě do] kanceláře si vymýšlel tisíce mimořádných dobrodružství... jako já — stačí jedno slovo a představuji si celý román, deset románů, dvacet románů — a to vše za pár minut. Jsou však taková, která trvají týdny. „Tato imaginace stále v pohybu dávala panu Joyeusovi zvláštní fyziognomii — horečnatou, rozrytou, kontrastující s jeho zevnějškem atd. Prožíval tolik vášnivých existencí za jeden den... Druh těchto bdících snílků, u nichž příliš stísněný osud potlačuje nevyužité síly a schopnosti, je četnější, než se domníváme —
hrdinské. Sen je ventil, kde se to vše odpařuje za hrozného vření, s parou jako z výhně a s plovoucími obrazy, jež se ihned rozplývají.“
A pak je tu Félicia Ruÿs, která má hodně ze mě — útok doktora, který ji najednou ze všeho znechutí — podobné věci jsem zažila.
Tato kniha, pak sny, spousta věcí, takže nevím, kterou z nich mám říci... Ale — poslyšte — v tuto chvíli bych potřebovala dva muže, kteří jsou do mě velmi zamilováni. Pak bych si mohla dovolit zabývat se třetím — a to by mě trochu bavilo. Bláznivý nápad.
Zaplať Pánbůh jsem znechucena těmito zábavami, které mi přinesly starosti, aniž by to stálo za to.
Chtěla bych milovat někoho — vážně, zcela. Ale abych si to mohla dovolit, museli by tu být alespoň dva, jimiž bych pohrdla... chápete — pak by mě ten třetí mohl vůbec nemilovat.
Jaká šílenost... Bože, jsou to ty dlouhé, hrozně nudné večery, ta věčně sekýrující domácnost, ta kniha nakonec — podobnosti, analogie, fantazie — které přinášejí chvíle vyčerpání, v nichž by člověk chtěl se vším skončit — a k tomu skončení jsou jen dva prostředky: Zemřít nebo milovat.
Oh! Kdybyste věděli, jak jsem unavena tímto životem smutku, trápení, zhroucení!
Když se vše šklebí, vše prchá, vše se vysmívá...

Poznámky

Pozn. překl.: Alphonse Daudet, Le Nabab (1877) — román satirizující společnost Druhého císařství; „nababem“ je zde myšlen bohatý, neotesaný zbohatlík z kolonie.