Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 20. května 1878

Paní Yorkeová předevčírem navrhla jít s ní na bál ministerstva zahraničních věcí, který bude nejzajímavějším bálem Výstavy po bále anglické ambasády. Bylo třeba požádat o pozvání na naší ambasádě — to bylo zcela možné. Udělalo se to teprve včera večer.
Bál [Slova začerněna: se koná] dnes večer.
Není ani poledne — jsem již zpátky, odešla jsem z ateliéru s tím, že mě bolí hlava. Nemohla jsem pracovat, protože jsem plakala touhou jít na ten bál.
A kdybyste věděli, jak moc po tom toužím — měli byste se mnou soucit!
Chci, chci, chci tam jít. Je hloupé, že se
nesmířím — ale rmoutím se jako při první nepříjemnosti.
Od poledne do dvou jsem plakala silněji než velký vodopád na Výstavě.
Nevzali v úvahu mou velkorysost — kdybych místo slz dělala scénu, byli by se vzrušili; ale protože jsem nic neřekla, nechali mě chcípnout žalem. Prosím, ať nikdo nevypráví, že mě zbožňují a dělají pro mě vše. Nedělají absolutně nic — to musíte vědět lépe než kdokoli jiný.
S paní Yorkeovou by to bylo tak pohodlné, tak zábavné.
A nikdo, nikdo, nikdo pro... Copak to nevzbuzuje soucit, copak to není ubohé, copak to není příšerné!
Plakat, protože chci jít na bál! A ani vzorná matka, ani citlivá teta, ani andělská sestřenice... Ach, ti zlí, ti bezcitní! Je čtvrt na tři — nemám srdce jít do ateliéru.
Nikdo pro mě nic nedělá — a oči mám tak rudé a ještě tolik slz, že by byl ateliér zaplaven... Těm ubožákům je to jedno a nikdo pro mě nic neudělá.
Jsem hloupá... Oh — jednou mám touhu, v devatenácti letech jsem ještě nezemřela — a jen tento papír to ví.
Chápete — neodcházím, protože stále doufám, že někdo přijde a zeptá se mě, proč pláču, a když budu mít drzost přiznat, že je to proto, že chci jít na ten bál — udělají pro to, abych šla. Je skoro tři hodiny a hodina stále ubíhá — a já nemám ani šaty; ale ještě by byl čas — do jedenácti je osm hodin... Ale nikdo, kdo by mi pomohl — nikdo, kdo by mi dokonce naslouchal.
Jednou plačem pro věci svého věku... Já... Všichni se skrývají — dávám čestné slovo — a teta, která mě zbožňuje, odešla na Výstavu — jaké dobré srdce. Dobře vědí, co chci — ale jsou líní a raději nechají, aby to přešlo, ti bezcitní. Nikdy by žebrákovi nedali — nikdy — a přitom jsou prý dobří!
Bertha, která je vdaná a je v Londýně, dostala pozvání — já ne — a ona ho nepotřebuje ani nechce.
Je čtyři hodiny — zkoušela jsem myslet na něco jiného, ale právě to „něco jiného“ mě vracelo k bálu.
Zahrála jsem Zimmerův valčík více než třicetkrát za sebou, pak všechny neapolské písně.
Víte — moje teta se prochází na Výstavě.
Když pomyslím, že mám živůtek — a potřebuji jen sukni, kterou by Caroline za hodinu ušila z kousku tulle illusion!
Takhle to dopadá, když nedělám scény. Ach! Ti ubožáci. Uchovám si na památku kapesníky z dnešního dne.
Tímto dnem jsem se znovu stala dítětem — veškerá nechutnost je daleko, je tu jen ubohá malá dívka, která chce jít na bál... Tato touha je komplikována dalšími úvahami, které je zbytečné říkat.
[Na příč stránky : 1880. Šlo o to vidět Cassagnace — ale on tam nešel.]
Ti lidé, vidouce mě u oběda zasmušilou, nenašli nic lepšího, než mi mluvit o rtech a zubech Multeda — a protože můj odpor nebyl nejednoznačný, mluvili o zubech a rtech Cassagnacových — „Hele, tenhle je pořádný“ — vše doprovázeno tázavými pohledy. Kdyby Paul de Cassagnac byl o trochu méně tím, čím je, stal by se mi odporným — jen kvůli tomu.
Stejně jako Blanc — chcete, abych vám jedním tahem vylíčila tohoto pána, který je podle všech ještě jedním z nejhezčích mužů Paříže? Nuže, tento pán je s to přijít k ženě — nabídnout jí své služby — a sdělit jí, kolik toho může vydržet. Je to odporné, co vám říkám — ale vsadila bych hlavu, že je to pravda; představovala jsem si to a včera jsem se zeptala de Daillensové [Slova začerněna: že jsem to náhodou zaslechla]. Odpověděla mi, že mu to sluší — a ostatně, jeho úspěch u žen prý pramenil z.....................nedokončila to.
dokončení.
Nemohu zapomenout a stále doufám, že tam půjdu — ještě není pět hodin.
Otvírám po jedenácté schránku a sešit.
Tady je to, co píšu paní Yorkeové.
Vážená paní,
Fortuné odnesl dopis pro pozvání a zdá se, že ho uložil tam, kde neměl — takže jsem opravdu zoufalá... Tím spíše, že mám náhlou a bláznivou touhu jít na ten bál. Kdybyste mě mohla jakýmkoli zázrakem dostat z nesnází, byla bych opravdu velmi šťastná.
Dvanáctý. Otevření skříňky na klíč. Právě jsem rozbila čtyři židle. To je málo — to mě neuklidnilo.
Třináctý. Čert vezmi všechny — znovu jsem rozbila ty čtyři židle a nechala ještě dvě další a stůl.
Jedny si připravují šaty, já rozbíjím nábytek — jsem ještě hodná, že si vybírám ten nejjednodušší.
Každý si dopřává uspokojení, které si může dopřát. Dělá se, co lze.
Ti ubožáci, ti lupiči — kdyby šlo o jejich Georgese, ti darebáci by vše dávno udělali!
Čtrnácté. Pokaždé si myslím, že jsem vše řekla.
Tato Marie bydlí u Cassagnace, jak mi říkali. Teď si vysvětluji ten malý šedo-modrý pokojík vedle červeného. Měšťácká postel, suché květiny, fotografie po celém obvodu postele, na zdech.
Je to jakási hospodyně-Egerie; prý se jí ptali, kde se obléká: „Mám Paulův kabinet.“ Spravuje mu ponožky. Ale co mi připadá alespoň zvláštní — tenhle šedý pokojík je tak blízko červenému... A je to muž, schopný podlehnout takové vášni... To je tak
mimořádné, že je to skoro až... ne tak ošklivé...
Ale opravdu, ta příhoda je kuriózní. Jak je to legrační, jak je to legrační, jak je to legrační — velmi legrační.
Tedy existuje:
Politik, rytíř a Svině.
Nuže, je trojjediný jako hinduistické božstvo.
Jak je hloupé, že není karneval.
Ale tento večer... Ti ubožáci se vrátili z Výstavy.
Bertha mi píše.
Vracím se z bálu — paní Boydová stále mluví o Berthě a její zradě.
Měla jsem bílé faille šaty od Wortha, které jsem držela jako deštník — nevýrazné a banální. K tomu přidejte tvář, která hodiny plakala, a zatuhlý rozum. Pan de Plancy, vidouce mě nudit se, přišel mě provést salony — pak mě představil hraběti de Valori, tomu z bálu d'Osmond — a ten byl dost hloupý, aby o tom promluvil; já jsem hrála hlupáčka — „a bylo po tom“.

Poznámky

Pozn. překl.: Tulle illusion — velmi jemný, průhledný tyl, oblíbený v 70. letech 19. stol. pro plesové šaty. ↩
Pozn. překl.: Egeria — v římské mytologii nymfa a múza, rádkyně krále Numy Pompilia; Marie termín používá ironicky pro ženu s neformálním vlivem na mocného muže. ↩
Pozn. překl.: Faille — žebrovaná hedvábná tkanina, oblíbená v 70. letech 19. stol. pro slavnostní toalety. ↩
Pozn. překl.: Worth — Charles Frederick Worth (1825–1895), proslulý pařížský módní návrhář, oblíkající elitu Druhého císařství i Třetí republiky. ↩
Pozn. překl.: Marie drží honosné šaty neopatrně, jako by to byl sklopený deštník (en-tous-cas — doslovně „v každém případě“, hovorově pro deštník/slunečník). ↩