Čtvrtek 9. května 1878

U Laferrière i všude, kde jsem mohla, jsem rozhlašovala, že se Cassagnac žení s mademoiselle Acardovou. Caroline říká, že mademoiselle Acardová nevypadá jako francouzská dívka, že se zdá být nesmírně inteligentní a že ji Caroline pokládala za umělkyni. To se pak dá pochopit. Nuže, ano — je jistě velmi přitažlivé potkat ve světě takovou osobu.
Mě ve světě nepotkávají.
Mamě se dnes večer u dědečka udělalo špatně, Dina byla
dramatická při přikládání hořčičných náplastí; já jsem byla klidná a sahala jen po obkladech a teplé vodě... nemohu se přimět k nečistotě, nikde. Ale jak musela být ta žena krásná a jak krásná je dosud! Skácená na posteli, v bezvědomí, oblečení rozvázáno, hruď obnažena; kůže na tváři napjatá... Opravdu, když je někdo zcela krásný, je v nemoci nebo v bolesti ještě krásnější.
Na chvíli jsem se ptala sama sebe, zda ve čtyřiceti jednom roce nemá pěknější poprsí než já v osmnácti.
Máma na šaty moc nevydává — skoro nic. Tato oblečení, třebaže dost bohatá, ji vulgarizují, k tomu chignon a konvenční klobouky. Ale na posteli — (vlasů má málo) — zmačkaný bílý šátek na hlavě — je naprosto nádherná a tělo je ohebné a mladé jako ve dvaceti. Jen ruce a nohy jsou větší a ošklivější než moje. Protože jsem se vždy pokládala za dítě, které ještě poroste, nedávala jsem si pozor na ruce a nohy a vždy čekala, že vyrostou spolu se zbytkem — ale zůstaly malé. Mohla jsem mít rozkošnou ruku, kdyby prsty nebyly hanebně zničeny strunami a kdybych si neohryzovala nehty. Ale ani nebeské nástroje by nic nezmohly, kdybych měla slušné nehty.
Mé tělo antické bohyně, příliš španělské boky, malé a tvarem dokonalé poprsí, mé nohy, ruce a hlava dítěte. K čemu to vše? Když mě nikdo nevidí, nezná, nemiluje.
Je to jedno — dostane, co si zaslouží, ten Paul de Cassagnac, tím, že si vezme svoji mademoiselle Acardovou.
Opakuji to, co jsem již řekla. Pokládala jsem ho za zásobu jemnosti a vznešenosti citů — navzdory jeho zevnějšku a právě pro to — zkrátka pokládala jsem ho za sebe; a po té druhé večeři již nevěřím, že je jako já, respektuji ho jen málo a jeho jemnost již neobdivuji — té se mu nedostalo zvláště vůči sobě samému.
Je stále ještě... možná... o trochu víc než ostatní — ale daleko méně, než byl.
Je to velká škoda.
Já se z ničeho neobviňuji; tak jsem mu věřila, takovým, jakým se prohlašoval, že by mě nikdy v životě nenapadlo, co se stalo. Nerespektuje mě, proto... Ne! Kdyby byl tím, čím jsem ho pokládala, byl by pochopil, čím jsem já, a trochu by se sám sobě zachoval — třeba i v žertu jako bratr.
Tento týden ráno pozuje Rosalie; nedaří se mi ji dobře zachytit.
Můj ubohý Pincio a ten ubohý Walitský... myslela jsem na ně dnes.

Poznámky

Pozn. překl.: Hořčičné náplasti (fr. sinapismes) — lidový léčebný prostředek 19. stol.: náplasti z hořčičného prášku přikládané na hruď k léčbě nachlazení a zánětu plic.