Neděle 5. května 1878

Jsem v ateliéru sedm měsíců. Znovu jsem byla na Výstavě s Annou Nordgrenovou. Prošly jsme rychle a povrchně vše kromě obrazů, které nás jediné zajímaly.
Velmi mě překvapil Bonnatův portrét don Carlose. Špatně nakreslený, tónově nepravdivý a sotva podobný.
Co se týká slavného portrétu pana Thierse — na Salonu jsem ho neviděla, dnes jsem ho spatřila poprvé, ale jsem si jistá, že potemněl. Pokud jde o život, mám nejraději Caroluse-Durana, pokud jde o znalost řemesla, Bonnata.
Ruce na Bonnatových obrazech jsou hotové divy. Zde je můj soud:
Opravdu dobrá malba musí být trompe-l’œil — něco, co může ocenit každá inteligentní bytost. Vyjdeme-li však za hranice dokonalé malby, je třeba být znalcem, aby člověk rozeznal přednosti a nedostatky. Předměty nebo osoby zobrazené menší než přirozená velikost mě vždy rmoutí. Když je to špatné, netrápí mě to, ale když je to dobré, je to škoda. O zbytku nepovím nic — muselo by se vstoupit do bludiště všeho toho smetí a všech těch pitomostí, které se vyrábějí, a to nestojí za námahu.
Yorke se prochází s Dinou.
Pan d’Alt, pak pan Franceschi.
Jsem s Cassagnacem dost nespokojena — příliš jsem se namáhala a on mi to neoplácí.
Všichni ti cizozemští princové propůjčují Paříži zvláštní lesk a veškerý ten hluk a veškerý ten třpyt přece jen proniká do mého pokoje a září na moje krabičky s barvami, na moje knihy, na mou kostru, na moje fotografie — s takovou drzostí a škádlením!.. Jež mě uvrhují do zoufalství. Čas plyne!!!
Nemohu napsat dvě slova, aniž se zastavím — a pak se vše stává chaosem, zuřivostí, slzami!!! Vztekem.

Poznámky

Pozn. překl.: Světová výstava 1878 v Paříži (Exposition Universelle), jedna z největších světových výstav té doby. ↩
Pozn. překl.: Trompe-l’œil (fr.) — malířská technika optického klamu, která působí tak skutečně, že diváka „oklame oko“. ↩