Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 12. dubna 1878

Při usínání se mi zdálo, že jsem napsala hlouposti — a dnes se zase bojím.
Včera Julian potkal Roberta-Fleury v kavárně — a Robert-Fleury řekl, že jsem skutečně zajímavá a udivující žákyně a že ode mě mnoho očekává. Toho se musím držet — zvláště v okamžicích, kdy veškerá má
inteligence je zaplavena tím nevysvětlitelným a strašným strachem, kdy cítím, jak se potápím do propasti pochybností, zahanbení a muk všeho druhu — bez skutečné příčiny!!
V poslední době jsou u mě velmi často tři svíčky. To je znamení smrti. Budu to snad já, kdo odejde na onen svět? Zdá se mi, že ano. A moje budoucnost a má sláva? Ach, ty budou v troskách.
Kdyby byl na obzoru nějaký muž, myslela bych, že jsem zase zamilovaná — tak jsem neklidná. Ale kromě toho, že tu žádný není, jsem znechucena… a proč? Ještě nejpohodlnější jsou ty fantazie… ale ponižují mě… přesto jsou dny, kdy mi připadá, že člověk neklesá tím, že se poddává těmto vrtochům — naopak, tím, že se nechce přemáhat, projevuje hrdost či pohrdání ostatními. Ach, ale jsou všichni tak nízcí a nedůstojní, že se o ně nejsem schopna zajímat jediný okamžik. Za prvé — všichni mají mozoly na nohou, a to bych neodpustila ani králi! Pomyslete — abych snila o muži s mozoly na nohou!! Multedo je asi má. Ale řekla jsem vám, že Multedo se mi jeví jen jako manžel — nevím proč. Snad proto, že odpovídá portrétu nakreslenému mými věštci a proto, že pochází z ostrova.
Začínám věřit ve vážnou vášeň pro své řemeslo — to mě uklidňuje a těší. Nechci nic jiného — a vším jsem tak znechucena, že nemůže být nic jiného.
Nebýt tohoto neklidu a tohoto strachu — byla bych šťastná!
Strach z koho nebo čeho — zeptejte se čerta… Mezi jinými neznámými příčinami si vysvětluji své zrudnutí, když jsem slyšela Cassagnace mluvit o tom dopise. Nezbylo mi ani tolik duchapřítomnosti, abych ho na to se smíchem upozornila.
Je naprosto krásně — konečně jaro — je to cítit, nakolik je to v Paříži možné, kde i v těch nejkrásnějších hájích, pod stromy jež vypadají tajemně a poeticky, je vždy jisté, že narazíte na číšníka s vyhrnutou bílou zástěrou a pivem v ruce. Vstávám se sluncem a jsem v ateliéru dřív než model. Jen abych už neměla ten strach — tu proklatou pověru, s níž jsem si už dřív zapovídala cokoli srovnávat. Vzpomínám si, že v dětství jsem měla přibližně podobnou předtuchu nebo strach — zdálo se mi, že se nikdy nenaučím nic jiného než francouzsky a že ty ostatní jazyky se naučit nedají. Nuže, vy
vidíte, že z toho vůbec nic není — a přesto to byl opravdový pověrečný strach jako nyní.
Doufám, že mě tento příklad uklidní.
Ano — uklidňuje mě to; a zapovídám si toto šílenství, tak jako jsem si zapověděla nutkání, jimž jsem každou chvíli podléhala a jež mě dovedla až k tomu, že jsem mluvila s Viktorem Emanuelem; tak jako jsem si zapověděla patience, jež mě úplně otupovaly, a další mánie, jež mi existenci skutečně ztěžovaly. Nyní, když jsem toho zbavena… Aleluja! A přijde-li to znovu — zpravidla přijde jednou ročně a to je příliš…
Zkrátka! Mám toho dost — je to obnošené až na niť a nebude se to vracet… Jsem si jistá… Říkám to, abych si dodala odvahy. Ach! — od chvíle, co si z toho dělám legraci, vše jde dobře — a Bohu díky, je to skutečně u konce.
Myslela jsem, že Hledání absolutna je zcela jiné — protože i já hledám absolutno… ale absolutno citů a absolutno ve všem — to mě nutí přemýšlet a psát čtyřicet tisíc pokusů, po nichž sice dorazím, ale vedle — a nikdy přesně.
Zítra pohřbívají prince Luciena Murata, syna krále Murata, u Saint-Augustin — bonapartistického kostela. To bude zajímavé. Ale nerada přihlížím podívané zpoza provazu.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie konzultovala věštce ohledně svého budoucího manžela; „přichází z ostrova“ odkazuje na Korsiku, odkud pocházel Multedo. ↩
Pozn. překl.: „La Recherche de l'Absolu“ — Hledání absolutna, román Honoré de Balzac z roku 1834. ↩