Sobota 13. dubna 1878

Šla jsem tam přece — poté, co jsem viděla Roberta-Fleury komplimentovat maminku, jež přišla pro mě, na její dceru.
Byla jsem celá v černém — štíhlá a neobyčejně půvabná; černý slaměný klobouk s pery, trochu ve stylu Direktoria. Nikdy jsem neměla štíhlejší pas — popíšu vám ten živůtek, neboť ho budu muset nosit často. Víte, že nosím korzet neobyčejně nízko, protože tento druh podpory by jen dodával tuhosti zázračnému pasu. Představte si přímé šaty, pak si představte, že se z každé strany protáhne záhyb od pasu až k hrdlu; pak záhyby zatáhněte a vytvoří se řasy, jež obdivuhodně přijímají tvar a splývají shora dolů. Spojení těchto dvou dílů tvoří nabíraný střed na živůtku, podšitý saténem. Pas je stažen stuhou s mosaznou přezkou. Ale celek sedí tak dobře, je tak jednoduchý, tak půvabný, tak krásný, že vzdávám hold tomuto mistrovskému dílu a jeho tvůrcům: Caroline a mně.
Zbytek šatů je dost obyčejný a vůbec nepobuřuje ani módu ani hlupáky.
Pohřeb vám nepopíšu — víte, jak takovéhle věci probíhají, zatímco nevíte, jak je udělán živůtek, jenž vypadá zcela jednoduše a přitom je mistrovské dílo.
Cassagnac, přečnívající ostatní o půl hlavy, stál úplně blízko katafalku a zdál se říkat ohroměnému lidu: Vidíte — ty prapory, ty muže, tu rakev, tu stranu — nuže, to vše jsem já, kdo to vše drží.
Žerty stranou — byl nádherný velikostí a něhou pro své lidi, výškou a drzostí pro ostatní.
A jak se na něj dívali — ženy především… Věřím, že je vůdcem strany druhé dobré společnosti (ta první je legitimisté) ve Francii. Je zejména vůdcem svého uskupení pro ženy — ostatně to nejlepší na bonapartistech je jejich dvornost a rytířské způsoby vůči krásnější polovině lidského rodu. Říkám to vše proto, aby mě neobvinili, že vidím v Paulovi de Cassagnac prvního muže světa proto, že je krásný muž. Tolik je darebáků a zlých, kteří nechtějí přiznávat zásluhy hezkým mužům ani bystrost mladým ženám. Nikdo z těch, kteří mě znají, nemá můj pas — ale mnozí jiní ho naopak viděli.
Je velmi horko — stojíme chvíli před kostelem, abychom viděly, jak odjíždí průvod. Mezitím se k našemu kočáru přibližuje Blanc, jenž mi je odporný, a mimo jiné vypráví, že se smířil s Popaulem, jenž právě prochází skupinou mužů.
Jak závidím tomu Paulovi de Cassagnac!! A ve svém hněvu si ho představuji jako jediného muže na světě — ostatní jsou jen bídáci. Ostatně to byl již můj názor, když jsem před rokem říkala, že Audiffret je muž, „bezpochyby ne jako Cassagnac — ale Cassagnac by jím nebyl, kdyby bylo více takových jako Audiffret.“
Nyní se usmívají — ale uvidíme, co řeknou dějiny, jež nejsou ani hezkým mužem ani mladou ženou.
Je to jedno — nemám tolik nadšení pro Paula de Cassagnac jako smutku ze ztráty Pinci — a vidíte-li mě, jak melancholicky prohlížím album, je to to, v němž jsem udělala pár náčrtků svého ubohého, svého drahého, svého milovaného psa.
Stejně jako je nemožné vyprávět, jak je Paul de Cassagnac dojemný a hrozivý v těch několika
veřejných příležitostech, kdy jsem ho měla šanci vidět — stejně nikdy nedokáži vyprávět, jak byl můj pes milý, svérázný, zábavný, oddaný — ale zeptejte se všech, kteří ho znali… A pak — byl ke mně zvlášť připoután — a právě proto mi ho je nejvíc líto.
Myslíte si snad, že se směju? Pak vás ať mor udusí! Směju se — ale i pláču.
Není to zuřivé — vidět všechny, kteří mě obklopují, ale to by nebylo nic — vidět tenhle dav dnes a všechny, koho jsem kdy potkala, dívat se na Paula de Cassagnac jako na jakéhosi velkého muže! Počkejte, počkejte — musím i já se stát velikou; mám devatenáct let — pro svět mám osmnáct — řekněme tedy osmnáct. Nuže — ve dvaadvaceti budu slavná nebo mrtvá. Ani jedno, ani druhé.
Myslíte si snad, že se pracuje jen očima a prsty! Vy, kteří jste měšťáci, nikdy nepochopíte, kolik je třeba soustavné pozornosti, neustálých srovnání, výpočtů, citu, přemítání, aby se k něčemu dospělo.

Poznámky

Pozn. překl.: Styl odkazující na módní epochu Direktoria (1795–99).
Pozn. překl.: Legitimisté — stoupenci starší větve Bourbonů; v hierarchii tehdejší „dobré společnosti“ tvořili první třídu.