Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 11. dubna 1878

Zastavila jsem se u Boydových, kteří jsou celí bez sebe.
Tomuto útěku předcházel bouřlivý výstup, jehož příčinou byl anonymní dopis, v němž se madame Boyd psalo, že Berthe je milenkou toho Lancastera Johnstona, a že před dvěma dny na večeři s kokotami mu mladíci blahopřáli, že má tak hezkou. Je hezká, ano, řekl — ale začíná mě nudit, a chcete-li, přenechám vám ji za dvě stě franků. To je jen vzorek špinavostí celé té žalostné historie.
Yorke, jež je bídačka — je zřejmé, že je spoluvinicí celé věci — odchází odtud se svou starší sestrou Edith, tou nejlepší, jedinou ženou své rodiny.
Edith je celá v slzách a rozrušená — zatímco druhá vypadá velmi klidně a dost zahanbeně.
A teď k mým vlastním hrůzám. Zeptala jsem se Cassagnace, zda nedostal dopisy (od Fayetové atd.) — a řekl mi, že dostal jen jeden, jenž mu dával schůzku o středopostní neděli v Opeře a psal mu, že má přátele, kteří toho nejsou hodni, a že mu podají bližší informace. Pochopíte mou trýzeň, když vám řeknu, že jsem při řeči o té malé sprostotě, s níž nemám nic společného, zrudla!!
Ostatně já se nikdy nemýlím — svědkem budiž ta věc s Lancasterem — nuže, mám dojem — a ráda bych se mýlila! Mám tedy dojem, že mě Cassagnac nenávidí o to více, že si myslí, že ho miluji a že mám snad v úmyslu si ho vzít… zkrátka nejrůznější svinstva! Cítím se zahanbena a nenávidím se jako loni v Neapoli! Nenávidím své nohy, ruce, tvář, šaty. Nesnesu sama sebe! V mém životě se vše opakuje a [Začerněná slova: cítím, jak přicházejí] ty příznaky radostí a trápení jako nemoc. To je strašné! Začalo to ve Spa kvůli kdovíjakému prokletí, pro muže, jehož jsem nemilovala o nic víc než pana de
Beaurepaira.
Bože můj, Bože — smilujte se nade mnou; jedině vy můžete způsobit, aby to byl jen planý poplach — jen zbytečná a hloupá fantazie!
Ale proč Cassagnac, jehož sotva znám —
Při loučení opakoval několikrát: pozdravte všechny vaše — jako by se bál, že bych chtěla naši schůzku proměnit v schůzku tajnou… nebo co já vím!
Larderei mě najednou začal nenávidět — ihned jsem to vycítila a okamžitě jsem se dala do těch šíleností, které znáte.
Ta prokletá, desetkrát hrůzná a prokletá posedlost vše sbližovat, vše srovnávat, vše ztotožňovat!
Pochopte přece, bídáci — s minulostí, kterou nenávidím, již nemám nic společného! Od té doby, co jsem začala nový život, žádná pověra z minulosti na tom nic nezmůže. Jsem pod Boží ochranou — jsem si tím téměř jistá, tolik jsem ho o to prosila.
To je pravda… byl to planý strach — z celé duše doufám, že ve skutečnosti není nic tak ohavného. A přece… bojím se i tak — ale dnes večer budu prosit Boha a on mě zachrání; nebudu ho žádat o žádnou přízeň jako dříve — budu ho prosit jedině, aby mě nechal na pokoji, abych nebyla pomlouvána, nenáviděna! Aby si lidé nemysleli, že jsem vším, co si představuji, že si myslí… Ach, ať dělám, co dělám — vždy jsem měla stejné obavy — ale jsou opodstatněné?? To je ta strašná otázka.
Ne — to je absurdní; aspoň zde, teď cítím, že je to absurdní. Znovu se bojím — velmi se bojím. Bože můj, smilujte se nade mnou. Vše, co prosím, je žít v klidu jako prvé tři měsíce v ateliéru!
A abych tohoto výsledku dosáhla, musím zůstat klidná a čekat, jak se věci vyvinou. Vše se samo spraví. Hle — moudrá slova, jež by mě měla vrátit k rozumu.
Téměř spím — oči se zavírají.