Čtvrtek 21. března 1878

Hm…! hm. Víte přece, že už nepíšu všechny své myšlenky?
Žádala jsem o lístky do Versailles jinde a protože mi je dlouho neposílali, požádala jsem dnes Cassagnaca — a jaká byla má rozmrzelost, když dvě hodiny po odeslání své prosby dostávám zprávu odjinud, že mi lístky pošlou.
Berthe přišla, aby mi řekla, že ji hrabě Multedo znovu požádal o ruku, a když ho opět odmítla, řekl jí, že se půjde dvořit „té ruské slečně“. Chudinka! Abych tomu uvěřila, musela by zakrýt svou mrzutost onoho večera a nemít ten výraz, jaký měla, když mi to dnes říkala. Takže — to je mrzuté. Pomyslete jen: v neděli mi vypráví, jak je Multedo celý její, a v úterý… ach, fuj.
Bože, jak se na tu dívku zlobím! Není to ona sama, koho nesnáším, protože ať mi někdo způsobí dobro nebo zlo, mé sympatie nebo antipatie jsou bezděčné a neodvolatelné. Ale zlobím se na ni. To její idiotský a zlomyslný skutek byl příčinou a počátkem toho, čím je Cassagnac ztracen… není-li zázraku.
Uvrhla mě do tak falešného, tak napjatého, tak bolestivého postavení, že na to myslím jen s hněvem — a ten hněv roste a myslím na to často.
Nádherný večer. Šly jsme se podívat na „Josepha Balsama“, kterého právě uvedli v Odéonu. Znám ten román jako všechna hlavní díla A[lexandra] Dumase, do něhož jsem naprosto blázen.
Na dnešní večer jsme rozeslali dva telegramy s pozváním — jeden Cassagnacovi, druhý Blancovi. Nepřišel ani jeden.
Ach, Berthe.
Teď bych nerada svými úvahami budila podezření, ale předtím…
Ach, ta Berthe. Mohlo to být tak zábavné! Uzavřeli jsme platonický pakt — ten pán mluvil o lásce nevinným a okouzlujícím způsobem.
řekl dokonce, že je smutné pro muže, když dosáhne cíle, neboť je zapotřebí tak vzácné a neobyčejné morální pružnosti, aby láska vydržela potom… A dále, že se nikdy vážně nezamiloval atd. To vše jistě nebylo nic vážného, ale byly to vzácné složky pro rozkošnou anonymní komedii, která by nás oba bavila… A ta bláznice, ta ovce, ta imbecilka, ta hezká Angličanka, ta zamilovaná do pana Roberta Lancastera, jež to všechno zničila! V jedné vteřině.
Vidíte, dobří lidé — vychází to nastejno! Když já nepokazím, pokazí za mě jiná.
To člověku bere chuť. Ale ta rozkošná Angličanka… bídačka!
Zlobím se pro takovou maličkost… Takovou maličkost! To jste mi ale dobří! Muž, který měl šestnáct soubojů — to je přece maličkost! A ten nádherný charakter, ta odvaha, ten aplomb, ta inteligence a talent, jimž vzdávají hold i jeho nepřátelé. To je málo! Ale je to dost na to, aby to zaujalo a přivedlo k šílenství pět tisíc žen, těch… dvanáct tisíc žen, o nichž mluvil onoho večera.
A ten magnetismus? To je málo! Přisámbůh, dámy a pánové, to je málo! To jest, je to dokonce velmi nebezpečné… A předpokládám, že kdybychom k takovému muži cítili náklonnost, bylo by to velmi závažné, protože taková náklonnost by byla podložena a odůvodněna tím nejskvělejším způsobem a neměla by nic společného s rozmary, které máme k mužům, protože se nám líbí jejich tvář.
Ostatně, co jsou to všechno za věci? A jak mohu mluvit o tom, co neznám? Proč jsem si říkala, že jsem zamilovaná do Larderela?
Byla jsem do něj vůbec zamilovaná? Je to napsáno. Kdyby to nebylo napsáno, nevěřila bych tomu — teď, kdy ke svému drahému Alexandrovi chovám už jen přehnaně omezený obdiv. Jeho 300 000 franků ročního důchodu, skutečných nebo smyšlených, bylo jedním z jeho velkých půvabů, ačkoli mě tehdy večer na nádraží skutečně rozrušil a poté mi byl příjemnější než kdokoli jiný — takže jsem se stále pokoušela zastírat si, že má spravené a plombované a špatné zuby. Ta jediná vada stačí, u všech rohatých.
Nyní — honni soit qui mal y pense — Cassagnac: mluvím o něm jako o příkladu, nuže, člověk může kvůli tomu muži úplně ztratit hlavu, aniž by ho kdy spatřil. Myslím také, že jiné ženy než já by ji mohly ztratit už jen při pohledu na něj, aniž by cokoli věděly o jeho duchu či životě. Doufám, že to je kompliment, který potěší jeho potomky!
Pro mě není nebezpečný a hned uvidíte proč. Protože ho nepovažuji za dokonalého. Muž, který má pány, který nejedná sám za sebe, mě nikdy nemůže zcela nadchnout.
Kdyby byl republikán, byl by již prezidentem a to by byla docela jiná věc; ale… stoje s většinou, neměl by to zajímavé postavení muže, který bojuje sám proti všem a nikdy se nedá zastrašit ani vylekat. Muže, který drží navrch a vysmívá se ostatním. Ba! Zařídil by to tak, aby nic neztratil, a přitom byl s většinou — to jest v jejím čele — a menšina by byla zesměšňována a bičována, místo aby byla jako nyní utlačována počtem.
Nemohu si nadále dovolovat rozmary a zamilovanosti, dokonce ani takové jako k Alexandrovi.
Co se týče pravé Lásky — nevidím nikoho. Don Carlos je příliš hloupý.
napříč stránkou
Řekla jsem vše, co si myslím.

Poznámky

Pozn. překl.: Heslo anglického Podvazkového řádu (anglonormansky); česky: „Hanba tomu, kdo v tom vidí zlo.“ ↩