Čtvrtek 7. března 1878

Dnes ráno cestou do ateliéru jsem se zastavila ve „Figaru“, aby zveřejnili odměnu dvě stě franků tomu, kdo mi najde Pincia. Prvních několik dní jsem si to neuvědomovala — ale nyní nemohu vidět psa, aby se mi nesevřelo srdce.
[Bez data] [Panu F. de Marcuardovi] Právě mi ukradli mého bílého psa, Pincia — toho, kterého jste u nás viděl. Je to hrozné. Myslím, že ho odvedli z Paříže — píši na všechny strany pro případ, že by ty bídáky chytily milosrdné duše, na něž se obracím.
Znáte ohavnější čin, než je krádež psa? Je to prostě zbabělé. Jak to! — člověk vezme tvora, který je oddán svým pánům, který má někdy inteligenci daleko převyšující tu některých dvounohých — ale není s to se bránit. To je vrchol malosti a zlomyslnosti.
Máte velké štěstí — nemáte psa a nikdo vám ho neukradl. Nu což!
Co dělat — nechala jsem vyvěsit odměnu 200 franků a nic to nepomohlo. Není to ostuda celého lidského rodu?
Potěšte mě vyprávěním o Itálii.
[Marie]
Španělští studenti pořádají dnes večer ples u pana Tarbého, redaktora „Gauloisu“.
Těch studentů je šedesát pět nebo sedmdesát — přijeli do Paříže utratit 60 000 franků na zábavu. Všude je slaví, zpívali a hráli na kytary, mandolíny atd. v Elysejském paláci, na velvyslanectvích a u ministrů.
Protože tento týden nechodím do ateliéru odpoledne, vzala jsem Dinu a v jednu hodinu jdeme k Boydům, kde vezmu Yorke a Berthe, a jdeme do „Figara“ pro informace o tom plese — posílají nás do „Gauloisu“, kde uvedu jméno kněžny Eristoffové.
Ve tři hodiny dostáváme pozvání. Dobře — bylo třeba vědět, je-li ples slušný. Koho se zeptat. Společnost se spokojila s tím, že šla do Vaudevilu — a já do ateliéru. Škoda. Ale bah! Není to první ani poslední nepříjemnost.
Na zítřek se chystá společná výprava na „Zvonky cornevillské“, operetu, která dělá furore a hraje se, myslím, už po dvousetdevadesáté. Jsou pozváni kavalíři a přiměla jsem paní Yorkovou pozvat Paula de Cassagnaca — nepřijde, ale shledá ji velmi hloupou a bez způsobů. Ani u ní ještě nenechal navštívenku (ani u Fayetové ne).
Ale nenávidím ji stejně jako Berthe — totiž ne že bych je vlastně nenáviděla, ale mám na ně ďábelský vztek pro tu masku, která vše zkazila.
Ostatně Monsieur chodí do Faubourg Saint-Germain — orléanisté mu to vyčítají, a on odpovídá článkem, kde říká, že lze být člověkem ze společnosti a mít přesvědčení, a že ostatně nemá ve zvyku nechávat svá přesvědčení v předpokojích.
Jsou lidé, kteří mají štěstí. Hluboce mu závidím, netrpělivím se a hraji na kytaru — já ubohá bídnice — nebo na mandolínu, ale to vede jen k tomu, že si vzpomenu na Itálii a rozněžním se nad všemi těmi dojemnými melodiemi a krásnými písněmi.
začerněnoChvílemi by to hloupější a zvláště šťastnější žena brala za jakousi lásku.
škrtnutocož je jediná věc, jak se zbavit závisti, která je nepříjemným pocitem
A skutečně by bylo tak pohodlné zbavit se té příšerné závisti! Splynout s tou bytostí, konečně ji milovat — a pak se závist mění v hrdost. Ano, to je způsob, jak se zbavit toho nepříjemného pocitu a proměnit ho v cosi rozkošného — bohužel je to příliš těžké a složité, u sta hromů! — kdyby tomu tak nebylo, každý by to udělal a nestěžovala bych si, že mu závidím. napříč stránkou že závidím Cassagnacovi
Přirozeně bych se ráda nechala obdivovat ne-li milovat tím pánem — a proto zuřím více než kdy jindy na své více než kdy jindy nesnesitelné osamocení. Myslíte, že bych nerada chodila do Faubourg Saint-Germain, konečně vyšla do společnosti a užívala si všech zábav přiměřených mému věku, mému vzdělání, mé ješitnosti?
Umění je velké — ale já nemám sílu! Pláči a jsem nešťastná.
A pomyslet, že mi žádná zásluha nepomůže. Jen moje kůže, jen rozmar jednoho muže!
A čas plyne, plyne, plyne — ponurý, neúprosný, příšerný! Moje maminky jsou příliš šťastné, že se bavím v ateliéru. „Takhle je každý klidnější.“
Ale pochopte konečně, vy bídnice, že žijeme jen jednou! Vy, kdo jste žily, byste to měly chápat! Pohřbíváte mě — kradete mi můj díl radosti, světla, života!
Ach, ano. Jdi k šípku, holka. Och, ta krásná slova — světlo, život — ale kdepak!
Není jim už k tomu co říci, co by nebylo řečeno.
Nemám tedy co dělat — jen upadnout do falešné lhostejnosti, být zdrcena a hluboce zoufalá.
Obdivují mou pilnost — shledávají obdivuhodným, že nikdy nejdu ani do Boulonského lesa, ani do divadla. Nechci divadlo, kde se platí za místo!!
V ateliéru shledávají obdivuhodným, že jsem opustila svět kvůli práci!!!
Nechci říci, že bych nepracovala, kdybych žila, jak se sluší — naopak pracovala bych lépe, nejsouc roztrhána, mučena a tahána na všechny strany.
Smiřuji se s tím, že jsem zdrcena — ale ať dělám, co dělám, to mě užírá, dělá mě ošklivou... A čas plyne, plyne, plyne.

Poznámky

Pozn. překl.: Opereta Roberta Planquetta (1877), jeden z nejúspěšnějších muzikálních hitů tehdejší Paříže. ↩
Pozn. překl.: Faubourg Saint-Germain — aristokratická čtvrť Paříže; metonymie pro starou šlechtu a vysokou společnost. ↩