Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 18. února 1878

To ten ubohý Kolémine, jeden Rus, byl napálen. Také můj hlupák...
Napřed nám zaplatili šampaňské a pak jsme je kolem šesti hodin poslaly do Café Anglais s tím, že tam budeme za deset minut. Posadili nás do vozu, zcela přesvědčeni — poručila jsem jim svá oblíbená jídla a klidně jsem se vrátila domů. Kolémine vodili jako psa celý večer a za odměnu dostanou večeři v Grand-16 a ostudu před číšníky.
Republikáni mají někdy své klady — tak když jsem mluvila o Cassagnacovi, přišla řeč na nohy, a ustoupiv o dva kroky nechala jsem vidět svou až ke kotníku. Nuže, sňali klobouky a hluboce se poklonili — to je podivný ples! Nevím, zda jsme narazily na mnichy, ale bylo to velmi podivné a velmi slušné.
Yorke a Berthe večeřely s námi a právě odešly. Dávám nápad jet na dva týdny do Neapole. Paní Yorke jako dohlédatelka a my tři dívky. Myslím, že by to bylo skutečně zábavné.
V únoru jsem byla nejvíce zamilovaná do vévody, v únoru jsem se zamilovala do Audiffreta, v únoru jsem se zamilovala i do Antonelliho a opět v únoru se mi to stalo
s Alexanderem. Na mém místě bych se měla mít na pozoru, neboť jsme v únoru. Naštěstí tu nikdo není. Paul de Cassagnac se nepočítá — od chvíle, kdy jsem ho spatřila, na něj vždy s potěšením myslívám, a tak to bude ještě dlouho, ale nikdy se to nestane pomíjivým vrtochem — naopak, obávám se, že se z toho stane myšlenka zformovaná časem, přes niž přešly a přejdou rozmary, a která bude jen růst, stane se myšlenkou vážnou, jako všechny ty, které přicházejí pomalu — ne však prudší v jednom okamžiku než v jiném.
Před osmnácti měsíci v Rusku a před rokem v Neapoli, uprostřed myšlenek na Antonelliho a pak na Alexandera, říkala jsem si najednou: ne, myslím, že Cassagnac bude velkou vášní mého života.
Nepřikládejte tomu, co říkám, větší důležitost než čemukoli jinému — zaznamenávám své myšlenky jako vše, co říkám a slyším, aniž bych tomu přikládala jakoukoliv přehnanou důležitost, zejména nyní.
Napsala jsem Marcuardovi — on mi psal přede více než měsícem.
^1^ Florencie, 24. ledna 1878. Vážená slečno,
Přijel jsem před třemi dny z Říma, kam jsem se odebral na královský pohřeb, a nalezl jsem Váš milý dopis, za nějž Vám mnohokrát děkuji. Smrt Walitského mě velmi zarmucuje a prosím Vás, abyste rodině vyřídila mou soustrast. Oddaní přátelé jsou v dnešní době vzácní a jejich ztráta o to bolestněji dopadá. Naštěstí se Váš dědeček cítí lépe a v tom ohledu jste klidnější než tehdy, kdy jsem Vás naposledy viděl v Paříži.
Zde je vše dokonale smutné — žádné recepce, žádná Pergola, nic, dokonce i skating je prázdný... je to doba odpočinku. Mnoho lidí je pryč, buď v Římě, nebo v Nice na velkém cenu střelby na holuby a dostizích.
V Římě jsem viděl Alexandera a Melissana. Poslední bydlí u Torloniů a měl by sem přijet za několik dní. Pana Lancatera [sic] neznám, zato Pertusati je jeden z mých přátel a nachází se v Nice, jak bývá zvykem — viděl jsem ho tam a dokonce jsem s ním snídal v London House. Není náhodou miláčkem některé dámy z Vašeho okolí? Je to hodný hoch, ale příliš z polosvěta.
V Římě to bylo nesnesitelné — takový dav a takový zmatek, že jsem uprchl ihned po ceremoniích. Měl jsem ostatně byt poblíž Španělského náměstí, velmi vlhký a škodlivý mému zdraví, zatímco zde, i když je chladno, cítím se výtečně. Viděl jsem Gordigiani, který pracuje na několika pěkných portrétech ruských a amerických dam — zdá se mi, že dělá stále pokroky. Mluví o Vás ve velmi
^1^ ^1^ Tamtéž, str. 182–183.
nadšených výrazech a bude potěšen, až po Vašem návratu udělá Váš portrét. Měl 6 fotografií — dvě si ponechal, dvě žádám pro sebe a zbývající dvě Vám vrátím, bude-li to Vaším přáním. V Římě jsem také spatřil (z dálky) signora Altamuru — „Slečno Dino!" To je bytost, která mi leze na nervy. Co se dívek týče, je ve Florencii jedna Polka, Mlle Tańska, která dělá počasí i nepohodu. Je jí 16 let a zabývá se sochařstvím. Je to takřka jediná hezká osoba. A pak paní Needhamová, jedna neobyčejná Angličanka, která si uchvátila mladého prince Strozziho. Ani nejmenší skandál, ani nejmenší drb — naprostý klid. Přijeďte vrhnout paprsek slunce do naší mdlé a bezbarvé existence — poděkujeme Vám na kolenou.
Tisíce pozdravů Vaší rodině. Budete-li mít chvilku volna, potěšíte mě nesmírně, napíšete-li mi pár řádků.
Věřte mně zatím Vašemu nejvěrnějšímu.
F. de Marcuard
Cassagnac ne... přišel. Je pravda, že nebyl pozván — a řekl, že bez pozvání nikdy nepřijde. Minulou neděli pozvání odmítl, a proto ho nebudu zvát, dokud nepřijde sám.
A to více kvůli sobě než kvůli němu. Bojím se, abych nevypadala, že lidi obtěžuji a nadbíhám jim — po záležitosti s Alexanderem by pro takovýto strach nebylo místo, kdyby ta stokrát prokletá Berthe nebyla odhalila masku a kdyby paní Yorke neřekla u stolu tu hloupost.
Přísahám Vám však, že to stržení masky je jedním z největších a nejdéle trvajících hněvů, jaké jsem kdy měla.
Čím více čas plyne, tím více z toho zuřím.
Cassagnac na plese nebyl (viz str. 125 téhož svazku) — bylo to schválně? To by mě skutečně stavělo do příliš choulostivé polohy. Možná tam byl do půl třetí. Nebo nemohl přijít — možná byl také jist, že já nepřijdu, nebo na to zapomněl. Maďarská žena byla v jeho lóži — a kdybych tam přišla? Co by byl udělal? Řeknou mu, že pro něj přišly dvě ženy — ale přišlo jich dozajista více, a pak všichni, koho jsem se na něj ptala, zvláště dva jeho přátelé, řeknou, že přišla jedna Ruska specielně proto, aby ho viděla, nikdy prý ho předtím neviděla.
[Na příč stránky: A protože se ta žena nazývala Ruskou, nebyla jí zřejmě vůbec.]
Možná mu nic neřeknou — je to tak obvyklá věc vidět domina, která se šklebí a žádají Cassagnaca. Byla jsem příliš pohodlná, než aby si myslel, že jsem to byla já. Ale dobře jsem se z toho vyvlékla — tisíce d'Abzaců! Ani se mě nedotkl. To je štěstí.
Dnes odpoledne je model špatný — to je špatná záminka, které se chytám, abych tento týden věnovala Schäppimu, který udělá můj portrét.
Místo práce jdeme s Boydovými k Alexisovi. Co vám mám říci, ne-li že je to úžasné. Dala jsem mu Cassagnacův dopis, vzala jsem ho za ruku a myslela velmi silně na vše, co jsem chtěla, aby mi řekl. Vyprávěl mi, že je to muž vysoký, silný, tmavý, s pozoruhodnou fyziognomií. Že je do mne zamilovaný, že se mne trochu bojí, ale že nepomýšlí na sňatek se mnou. Že ho také miluji já.
– Jako bratra?
– Ach ne, daleko více.
– Jsem do něj zamilovaná?
– Ne, nebo jen mírně. Ale myslíte si o něm všechno nejlepší.
Pak mi vypráví, že jsem ho ve čtvrtek v šest hodin viděla u něj doma, že se mnou byly dvě osoby a třetí se od nás oddělila u dveří jeho domu. Že byl v domácím oděvu a čekal na dva muže, kteří měli přijít ve fraku. Že nedávno došlo k jakémusi šoku — byl žárlivý nebo uražen v přátelství. Že ke mně chová velkou náklonnost a pravé přátelství, ale mnoho navíc ne. Že v sobotu nebyl na plese v Opeře záměrně, z únavy, nic přesně. Že ta blondýna na okraji lóže mu nebyla nic, a že má dost své milenky, s níž se skoro rozešel... Že o mně smýšlí nejlépe a pravděpodobně přijde dnes večer.
Zeptala jsem se, zda byla ta žena v lóži magneticky uspána. Ne. Proč mi nepromluvila? Protože se neodvážila.
Ptali jsme se ho také na mého bratra Paula a Berthe na svého Angličana atd. atd. Paní Yorke na svého manžela. Chtěla bych zvláštní seanci, aby ten muž nebyl unaven a znepokojován spousty otázek.
Zeptala jsem se, zda se dotyčný pán zabývá politikou.
– Ano, to je jeho povolání.
– A jeho jméno?
– Je dvojité.
– Jak dvojité?
– Nikdy se neříká jeho příjmení samo, ale přidává se jeho křestní jméno, složené ze čtyř písmen.
– No tak — když ho vidíte, řekněte jeho jméno, musíte vědět, kdo to je, a tedy i jméno.
– Jmenuje se Paul.
– Dobře.
Dala jsem mu dědečkovy vlasy — popsal jeho nemoc a příčiny jeho nemoci.
A nyní se mi zdá, že jsem mu pomohla svými otázkami. Řekl, že Cassagnac byl ve čtvrtek večer překvapen a dotčen. Věřím tomu.

Poznámky

Pozn. překl.: Café Anglais — slavná pařížská restaurace na boulevardu des Italiens, proslulá soukromými salónky. ↩
Pozn. překl.: Grand-16 — nejslavnější soukromý salónek v Café Anglais, proslulý milostným rendezvous; číslovka odkazuje k číslu dveří. ↩
Pozn. překl.: Král Viktor Emanuel II. zemřel 9. ledna 1878 v Římě. Byl prvním králem sjednocené Itálie. ↩
Pozn. překl.: Teatro della Pergola — slavná florentská opera. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: skating — bruslení na umělém kluzišti; módní společenský podnik v evropských velkoměstech sedmdesátých let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Domino — na maškarním plese nosili návštěvníci přehozy s kapucí (domino), které zakrývaly totožnost. ↩
Pozn. překl.: Alexis — slavný pařížský jasnovidec pracující metodou psychometrie (hmatového čtení); jeho seance navštěvovala celá pařížská smetánka sedmdesátých let 19. stol. ↩