Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 17. února 1878

Je pět hodin odpoledne — byl tu pan Franceschi, zpěvák, který se vleče po všech salonech, Yorke, Berthe a de Daillens.
Včera jsme večeřeli u Boydů. Měla jsem stejný oděv jako minulou neděli — pro případ, že by Popaul přišel večer.
Paní Boydová a všechny její dcery mě zřejmě velmi obdivují — a máma obdivuje Berthu.
V deset hodin se vracíme domů a záhy přicházejí d'Abzac, d'Alt a de Daillens. Ve jednu hodinu není nikdo, ve dvě přichází znovu de Daillens — chystáme se a běžíme na ples v Opeře. Ach, ha! Jsme velmi elegantní a neprozraditelné. Bylo skoro tři hodiny, když jsme dorazily.
Cassagnac tam nebyl — vidíte, že jsem dobře udělala, co jsem udělala. Tato nepřítomnost mi poslouží — ptám se na něj ze všech stran a dělám, jako bych přišla specielně kvůli tomu, abych ho viděla, nikdy prý jsem ho neviděla. Představí mi falešného Cassagnaca, jehož deset minut dělám, že polykám — neskutečný hlupák, avšak uctivý a poslušný jako žádný jiný. Přitom dlužno podotknout, že je-li to v Opeře vždy takto, je to skutečně příliš slušné. Mně to vyhovuje, ale ženy, které tam chodí za tímto účelem, by byly pěkně zklamány. Člověk je tu v bezpečí jako na boulevardu. Mnoho mužů nás sledovalo, a to tím více, že jsme mlčely a zdály se hledat kohosi.
Bavila jsem se. Oslovovaly mě vous a Madame — při sebemenší snaze vzít mě za ruku jsem říkala:
– Pozor, budete-li do toho zapojovat ruce, budou si myslet, že jste převelmi hloupý — špatné mravy jsou zbraní hlupáků.
Ptám se na všechny tóny a od každého na Cassagnaca — můj hlupák mě odvede do své lóže, kde si vezmu zpět svou růži, kterou jsme tam nechaly na začátku noci. Tehdy v té lóži seděla maďarská žena, jiná žena a dva muži. Ta krásná žena byla žalostně oblečena v ošuntělém černém hedvábí a rozvalená na okraji lóže, nohy na židli.
Okamžitě jsem ji poznala podle zvláštního pohybu krku, který jsem viděla jen jednou, ale dobře si ho zapamatovala.
Řekla jsem jí švédsky, že má krásné šaty. Paní de Daillens dodala francouzsky, že ta žena je velmi nemocná a udělala by dobře, kdyby šla spát.
Pohyby krku zesilují, ale neříká nic a zůstává ve stejné odevzdané póze — možná ji Popaul uspal.
Vážně jsem hovořila o politice s republikány, načež můj hlupák říká přátelům, aby si dávali pozor: před touhle na Cassagnaca nesahejte. Ujišťovala jsem, že jsem Ruska — nikdo mi nevěřil.
– Ty jsi správný chlap, že ano? — říkám svému doprovodci.
– Ano, Madame.
– A já nejsem [sic] pokojská.
– Ale, Madame!
– Jsi schopen chovat se slušně?
– Se ženou vašeho ducha, Madame!
– Jsi hloupý, pojď.
Po tomto dialogu mi bylo rámě falešného Cassagnaca zcela k dispozici.