Neděle 17. února 1878

Je pět hodin odpoledne — byl tu pan Franceschi, zpěvák, který se vleče po všech salonech, Yorke, Berthe a de Daillens.
Včera jsme večeřeli u Boydů. Měla jsem stejný oděv jako minulou neděli — pro případ, že by Popaul přišel večer.
Paní Boydová a všechny její dcery mě zřejmě velmi obdivují — a máma obdivuje Berthe.
V deset hodin se vracíme domů a záhy přicházejí d’Abzac, d’Alt a de Daillens. V jednu hodinu už tu nikdo není, ve dvě přichází znovu de Daillens — chystáme se a běžíme na ples v Opeře. Ach, ha! Jsme velmi elegantní a nerozpoznatelné. Byly skoro tři hodiny, když jsme dorazily.
Cassagnac tam nebyl — vidíte, že jsem udělala dobře. Tato nepřítomnost mi poslouží — ptám se na něj ze všech stran a dělám, jako bych přišla schválně kvůli němu, protože jsem ho ještě nikdy neviděla. Představí mi falešného Cassagnaca a já deset minut předstírám, že jsem tomu naletěla — dokonalý hlupák, avšak uctivý a poslušný jako žádný jiný. Přitom dlužno podotknout, že je-li to v Opeře vždy takto, je to skutečně příliš slušné. Já jsem z toho nadšená, ale ženy, které tam chodí za tímto účelem, by byly pěkně zklamány. Člověk je tu ve větším bezpečí než na bulváru. Mnoho mužů nás sledovalo, a to tím více, že jsme mlčely a tvářily se, že někoho hledáme.
Bavila jsem se. Oslovovali mě vous a Madame — při sebemenší snaze vzít mě za ruku jsem říkala:
„Pozor, budete-li si pomáhat rukama, budou si myslet, že jste převelmi hloupý — špatné mravy jsou zbraní hlupáků.“
Vyptávám se všemi možnými tóny a u každého na Cassagnaca — můj hlupák mě odvede do své lóže, kde si vezmu zpět svou růži, kterou jsme tam nechaly na začátku noci. Tehdy v té lóži seděla maďarská žena, jiná žena a dva muži. Jeho krasavice byla žalostně oblečena v ošuntělém černém hedvábí a rozvalená na okraji lóže, nohy na židli.
Okamžitě jsem ji poznala podle zvláštního pohybu krku, který jsem viděla jen jednou, ale dobře si ho zapamatovala.
Řekla jsem jí švédsky, že má krásné šaty. Paní de Daillens dodala francouzsky, že ta žena je velmi nemocná a udělala by dobře, kdyby šla spát.
Pohyby krku zesilují, ale neříká nic a zůstává ve stejné odevzdané póze — možná ji Popaul uspal.
Vážně jsem hovořila o politice s republikány, načež můj hlupák říká přátelům, aby si dávali pozor: „Před touhle Cassagnaca nepomlouvejte.“ Ujišťovala jsem, že jsem Ruska — nechtěli mi věřit.
„Seš pořádnej chlap, že jo?“ říkala jsem svému kavalírovi.
„Ano, madam.“
„A já nejsu žádná pokojská.“
„Ale, madam!“
„Jsi schopen chovat se slušně?“
„S tak duchaplnou ženou, madam!“
„Jsi hloupý, pojď.“
Po tomto dialogu jsem si rámě falešného Cassagnaca zcela získala.
Napálen byl ubohý Kolémine, jeden Rus. Také můj hlupák...
Napřed nám zaplatili šampaňské a pak jsme je kolem šesti hodin poslaly do Café Anglais s tím, že tam budeme za deset minut. Posadili nás do vozu, zcela přesvědčeni — poručila jsem jim svá oblíbená jídla a klidně jsem se vrátila domů. Kolémine, celý večer vodený jako pes, z toho bude mít jen večeři v Grand-16 a ostudu před číšníky.
Republikáni mají někdy své klady — tak když jsem mluvila o Cassagnacovi, přišla řeč na nohy, a ustoupivši o dva kroky jsem tu svou nechala zahlédnout až ke kotníku. Nuže, sňali klobouky a hluboce se poklonili — to je ale zvláštní ples! Nevím, zda jsme narazily na mnichy, ale bylo to velmi podivné a velmi slušné.
Yorke a Berthe večeřely s námi a právě odešly. Nadhazuji nápad jet na dva týdny do Neapole. Paní Yorková jako gardedáma a my tři dívky. Myslím, že by to bylo skutečně zábavné.
V únoru jsem byla nejvíce zamilovaná do vévody, v únoru jsem se zamilovala do Audiffreta, v únoru jsem byla zamilovaná i do Antonelliho a opět v únoru jsem se zamilovala do Alexandera. Být mnou, dávala bych si pozor, neboť jsme v únoru. Naštěstí tu nikdo není. Paul de Cassagnac se nepočítá — od chvíle, kdy jsem ho spatřila, na něj vždy s potěšením myslívám, a tak to bude ještě dlouho, ale nikdy se to nestane pomíjivým vrtochem — naopak, obávám se, že se z toho stane myšlenka zformovaná časem, přes niž přešly a přejdou rozmary, a která bude jen růst, stane se myšlenkou vážnou, jako všechny ty, které přicházejí pomalu — ne však prudší v jednom období než v jiném.
Před osmnácti měsíci v Rusku a před rokem v Neapoli, uprostřed myšlenek na Antonelliho a pak na Alexandera, říkala jsem si najednou: ne, myslím, že Cassagnac bude velkou vášní mého života.
Nepřikládejte tomu, co říkám, větší důležitost než čemukoli jinému — zaznamenávám své myšlenky jako vše, co říkám a slyším, aniž bych tomu přikládala jakoukoliv přehnanou důležitost, zejména nyní.
Napsala jsem Marcuardovi — on mi psal před více než měsícem.
Florencie, 24. ledna 1878. Vážená slečno,
Přijel jsem před třemi dny z Říma, kam jsem se odebral na královský pohřeb, a nalezl jsem Váš milý dopis, za nějž Vám mnohokrát děkuji. Smrt Walitského mě velmi zarmucuje a prosím Vás, abyste rodině vyřídila mou soustrast. Oddaní přátelé jsou v dnešní době vzácní a jejich ztráta o to citelnější. Naštěstí se Váš dědeček cítí lépe a v tom ohledu jste klidnější než tehdy, kdy jsem Vás naposledy viděl v Paříži.
Zde je vše dokonale smutné — žádné recepce, žádná Pergola, nic, dokonce i Skating je prázdný... je to doba odpočinku. Mnoho lidí je pryč, buď v Římě, nebo v Nice na velké ceně ve střelbě na holuby a na dostizích.
V Římě jsem viděl Alexandera a Melissana. Ten druhý bydlí u Torloniů a měl by sem přijet za několik dní. Pana Lancastra [sic] neznám, zato Pertusati je jeden z mých přátel a je jako obvykle v Nice — viděl jsem ho tam a dokonce jsem s ním snídal v London House. Není náhodou miláčkem některé dámy z Vašeho okolí? Je to hodný hoch, ale příliš se pohybuje v polosvětě.
V Římě to bylo nesnesitelné — takový dav a takový zmatek, že jsem uprchl ihned po ceremoniích. Měl jsem ostatně byt poblíž Španělského náměstí, velmi vlhký a škodlivý mému zdraví, zatímco zde, i když je chladno, cítím se výtečně. Viděl jsem Gordigianiho, který pracuje na několika pěkných portrétech ruských a amerických dam — zdá se mi, že dělá stále pokroky. Mluví o Vás ve velmi
nadšených výrazech a bude potěšen, až Vás po návratu bude moci namalovat. Měl 6 fotografií — dvě si ponechal, dvě žádám pro sebe a zbývající dvě Vám vrátím, bude-li to Vaším přáním. V Římě jsem také spatřil (z dálky) signora Altamuru — „Slečno Dino!“ To je bytost, která mi leze na nervy. Co se dívek týče, je ve Florencii jedna Polka, slečna Tańska, která tam udává tón. Je jí 16 let a zabývá se sochařstvím. Je to takřka jediná hezká osoba. A pak paní Needhamová, jedna neobyčejná Angličanka, která uhranula mladého prince Strozziho. Ani nejmenší skandál, ani nejmenší drb — naprostý klid. Přijeďte vrhnout paprsek slunce do naší mdlé a bezbarvé existence — poděkujeme Vám na kolenou.
Tisíce pozdravů Vaší rodině. Budete-li mít chvilku volna, potěšíte mě nesmírně, napíšete-li mi pár řádků.
Zatím mi věřte, že jsem Váš nejoddanější.
F. de Marcuard
Cassagnac ne... přišel. Je pravda, že nebyl pozván — a řekl, že bez pozvání nikdy nepřijde. Minulou neděli na pozvání nepřišel, a proto ho nebudu zvát, dokud nepřijde sám.
A to více kvůli sobě než kvůli němu. Bojím se, abych nevypadala, že lidi obtěžuji a nadbíhám jim — po záležitosti s Alexanderem by pro takovýto strach nebylo místo, kdyby ta stokrát prokletá Berthe nebyla sundala masku a kdyby paní Yorková neřekla u stolu tu hloupost.
Přísahám Vám však, že to stržení masky je jedním z největších a nejdéle trvajících hněvů, jaké jsem kdy měla.
Čím více čas plyne, tím více z toho zuřím.
Cassagnac na plese nebyl (viz str. 125 téhož svazku) — bylo to schválně? To by mě skutečně stavělo do příliš choulostivé situace. Možná tam byl do půl třetí. Nebo nemohl přijít — možná byl také jist, že já nepřijdu, nebo na to zapomněl. Maďarská žena byla v jeho lóži — a kdybych tam přišla? Co by byl udělal? Řeknou mu, že pro něj přišly dvě ženy — ale přišlo jich dozajista více, a pak všichni, koho jsem se na něj ptala, zvláště dva jeho přátelé, řeknou, že přišla jedna Ruska schválně proto, aby ho poprvé v životě uviděla.
napříč stránkou
A protože se ta žena vydávala za Rusku, jistě jí nebyla.
Možná mu nic neřeknou — je to tak obvyklá věc vidět domina, která se šklebí a dožadují se Cassagnaca. Byla jsem příliš uvolněná, než aby si myslel, že jsem to byla já. Ale dobře jsem se z toho vyvlékla — tisíce d’Abzaců! Ani ses mě nedotkl. To je štěstí.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie říká, že na ženu mluvila švédsky; samotný text deníku je francouzský. ↩
Pozn. překl.: Tak v textu: „j’suis [sic]“ (spisovně „je suis“) – lidová výslovnost, kterou Marie napodobuje. ↩
Pozn. překl.: Café Anglais — slavná pařížská restaurace na boulevardu des Italiens, proslulá soukromými salónky. ↩
Pozn. překl.: Grand-16 — nejslavnější soukromý salónek v Café Anglais, proslulý milostným rendezvous; číslovka odkazuje k číslu dveří. ↩
Pozn. překl.: Král Viktor Emanuel II. zemřel 9. ledna 1878 v Římě. Byl prvním králem sjednocené Itálie. ↩
Pozn. překl.: Teatro della Pergola — slavná florentská opera. ↩
Pozn. překl.: Skating – anglický název florentského kluziště pro kolečkové brusle (srov. 071/1877-05-02); módní společenský podnik v evropských velkoměstech sedmdesátých let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Domino — na maškarním plese nosili návštěvníci přehozy s kapucí (domino), které zakrývaly totožnost. ↩