Středa 13. února 1878

Podepsáno: Suzanne, Georges.
Šly jsme k Italům a on tam nepřišel —
— samozřejmě. Ale mám list podepsaný Berthou, který budu moci použít — dovolila mi vše vyprávět Cassagnacovi a dělat, co chci, s jejím podpisem.
Zpívala se Traviata — paní Albaniová... Capoul a Pandolfini. Velcí umělci, ale nelíbilo se mi to — avšak v posledním dějství jsem neměla chuť zemřít, ale říkala jsem si, že budu trpět a zemřu právě ve chvíli, kdy by se vše mohlo urovnat. To je předpověď, kterou si dávám do vínku. Byla jsem oblečena jako dítě — to je velmi půvabné, je-li člověk štíhlý a dobře stavěný. Bílé mašle na ramenou, holý krk a paže mi dávaly podobu infantky z Velázquezových pláten.
Zemřít... To by bylo absurdní — a přece se mi zdá, že zemru. Nemohu žít — nejsem stvořena pravidelně, mám přebytek jednoho a nedostatek druhého; a povahu, která nemůže trvat. Kdybych byla bohyně a celý vesmír by mi sloužil, shledala bych, že mu to nejde. Není nikdo více vrtkavý, náročnější, netrpělivější — někdy, nebo snad vždy, mám v sobě jakési jádro rozumu, klidu.
Ale nevysvětluji se dobře — říkám vám jen, že můj život nemůže trvat. Mé plány, naděje, malé marnivosti — vše se zhroutilo... zmýlila jsem se ve všem, anebo je to... dobré, jak to je?
Moje kresby nejdou a zdá se mi, že mě postihne nějaké neštěstí. [Začerněná slova: Jako bych udělala něco] špatného a bála se následků, nebo nějaké urážky — sama se lituji, ale mám jakoby strach.
Berthe přichází během večeře — zachytila dopis od svého Angličana, který dává sraz nějaké dámě na zítřek. Podvádí ji, ona ho špehuje, říká mu, co pokládá za tvrdá slova — on se jim vysmívá; hraje si s ní, a ona je naprosto hloupá, nebo si jen hraje na hloupou před námi?
Věděla jsem, že se mi něco přihodí... přicházejí velké finanční nesnáze, mé maminky neumějí nic jiného než křičet a říkat zbytečné věci, staré výčitky, které mě přivádějí k šílenství.
Máma se vlastní vinou dělá naprosto nešťastnou. Je jedna věc, o níž ji prosím, zapřísahám, přikazuji, aby ji nedělala. A sice: aby nerovnala moje věci, nevyprázňovala mé nádobí, neuklízela mé pokoje. A přesto, ať říkám cokoli, dělá to se zarputilostí, jež je jako nemoc. A kdybyste věděli, jak je to vysilující a jak to stupňuje mou —
— netrpělivost a mé ostré způsoby vyjadřování, jež nepotřebují být ještě stupňovány.
Myslím, že mě má velmi ráda — já ji také mám velmi ráda, ale nemůžeme být spolu ani dvě minuty, aniž bychom se navzájem nedohnaly k slzám.
Nic zbláznivějšího, než být každou chvíli kárána — člověk dělá chyby, ale když vám to tlučou do mozku jako kovář kladivem, bez přestání, bez oddechu, dělá chyby ještě víc, a co se mě týče, z toho se stávám naprosto zuřivou, dusím se a utíkám, přičemž vypustím nějakou hezkou kletbu.
Anebo, když chce člověk být rozumný, mluví ke mně přes Dinu nebo tak nějak obecně... Zkrátka, spolu jsme si velkou trýzní, odděleně bychom byly smutné.
Chci si vše odpírat pro kresbu. Musím si to pamatovat — to je ten pravý život. Tím si vydobyji nezávislost a pak přijde, co má přijít. Nejlepší způsob, jak si užívat Popaulovy společnosti, tedy není zvát ho, nýbrž právě naopak — nepřijímat ho a jít kreslit. Čím více budu dělat obětí, tím rychleji to půjde.
Půjde to, půjde to — aristokraty na lucernu.
Cestou z ateliéru jsem se zastavila u Boydových. Paní Boydová a její starší dcera pracují na tapisérii. Berthe se přestrojila a šla k nám s Yorkovou. Přicházím domů — nebyly tam vůbec vidět.

Poznámky

Pozn. překl.: Emma Albaniová (1847–1930) — kanadská sopranistka, hvězda evropských operních scén.
Pozn. překl.: „Infante de Velasquez" — španělské infantky na slavných portrétech Diega Velázqueze, oblečené v ozdobných šatech s bílými ozdobami.
Pozn. překl.: Revoluční píseň „Ça ira" z roku 1790 — „Půjde to, půjde to, aristokraty na lucernu!" Marie ji cituje s ironickým podfúkem.