Čtvrtek 14. února 1878

Po ateliéru jsem šla poradit se s Mlle Alberti, kartářkou. Opakovala mi co nejpřesněji, takřka slovo od slova, Edmondovo proroctví. A pak stále opakovala: Jaký neobyčejný život, jaký boj, jaký to život, jaká neuvěřitelná, extravagantní, podivuhodná povaha. Nic podobného jsem ještě neviděla!
Ukázala jsem jí Cassagnacův dopis pečlivě zabalený, aby se ho mohla dotknout kartami a řekla mi... řekla hlouposti. Prý je ten muž do mě zamilovaný a přemýšlí o svazku se mnou, ale z toho nesejde. Co z toho sejde, je ten pán popsaný tak, jak ho popsal Edmond.
– Jste bláznivá a prudká.
Ta dvě slova mě naplní bláznivou veselostí a vracím se domů s hlasitým smíchem. Nacházíme Blanca a potom Berthu.
Slíbila jsem, že dnes večer přinesu svou mandolínu do ateliéru, tedy v osm hodin se chystám na odchod. Berthe a Dina při-
jdou se mnou a Blanc také, nesouc nástroj až k vozu.
Měly jsme ho nechat u Italů. Ale co se přihodí! Přihodí se, že jednou v třímístném fiakru, mačkáni, třeseni, házeni sem a tam, a Blanc před námi tiskna mandolínu k hrudi, křičíme tak, že bychom postrašily strážníky — a někdo, snad já, vykřikne: A co kdybychom zajely k Popaulovi!
Blanc, jemuž to víc než vyhovuje a jehož ostatně dovedu přimět ke všemu, přikáže kočímu jet do ulice de Boulogne číslo 10 bis. Je půl deváté, než přijedeme, a skoro devět hodin. Blanc trochu vzrušený nám říká:
– Je doma, svítí se, ale Paul (Cassagnac) v tuto hodinu nebude doma sám...
– Blanci, kam nás to vedete!
– Všechno řekneme mámě!
– Klid, klid, jdu se podívat.
– Schováme se na dno vozu, jen rychle.
U všech rohatých, jsem trochu v rozpacích.
[Začerněná slova: Zde začátek, jak mi to vylíčil Blanc] Sluha praví, že pán čeká na návštěvu.
– Ohlaste pana Blanca.
– Odpusťte, že vás ruším, ale jsou tu ty dvě malé Rusky a ta malá Angličanka, které znáte — a chtějí za každou cenu vidět váš byt.
– Ale ty jsou bláznivé!
Musím podotknout, že jsme při večeři ohledně toho bytu hrály nevinné.
– Blanci, čekám na návštěvu.
– To bude dvě minuty, ne více. [Na příč stránky: Týž sluha, který onoho večera pěti žen stál v přípravně před stolem, na němž ležely dva nabité pistole. A když se ho Cassagnac při příchodu zeptal, co to znamená, odpověděl, že je to velmi podivné a že nikdy nevíte, co se přihodí.]
Vstupujeme stále s mandolínou, ale [začerněná slova: místo] do salonu mě nohy ponesou do kuchyně, kde narazím na sluhu a kuchařku, kteří mě vyplaší zpět do salonu, kde se schovám za Berthu a pak za záclony. Uprostřed nových vážných brožur, novin a banalií prochází se Paul v kalhotách a modré vestě zdobené červeným a botičkách z jelenice... Ale Bože můj, jakou má nádhernou nohu. Druhý den jsem byla takřka zoufalá, říkala jsem si, že i kdyby se mi poštěstilo najít muže podle mé představy, měl by nohy s vyčnívajícím palcem a kuřími oky! Jsem cynická, ale
je to skutečně hrozné — Cassagnac má obdivuhodné nohy a přísahala bych, že jsou stejně čisté jako moje.
Dovedete si představit, jaký na nás dělala dojem jeho modrá a červená flanelová vesta — prohlašuji, že je velmi krásný, a přitom mu to vůbec nesluší — a pak trochu rámusíme, pár nedůležitých nedorozumění... Každou chvíli mohla přijít maďarská žena. Popaul byl neklidný a po pěti minutách v těch rozkošných prostorách jsme odešly. Jenomže na č. 36 v rue Vivienne Blanc sice dokáže vytáhnout ruku, v níž drží mandolínu, ale nás odlepiti od sebe není možné — a lékárník, který mě vidí přijít třikrát denně, přihlíží té scéně.
Konečně se nám podaří odtrhnout od sebe a tři Grácie vstoupí do ateliéru s náramným efektem. Práce se přeruší, přichází Julian, usadím se na vysokou stoličku a koncert začíná. Na mandolíně dovedu zahrát, co kdo chce. Potom zpívám. Bylo tu několik žákyň, které večer nepracují a přišly specielně, aby mě slyšely.
Bavila jsem se a nakonec Juliana tak naléhavě prosili, aby ukázal náčrtek, který udělal za mé hry, že zhasí plyn, pronásledují ho, on utíká a vše končí teprve v půl jedenácté.
Nato (dosti nespokojená sama se sebou) po Bertině odchodu komentuji dnešní večerní návštěvu a moje maminky a Dina mi sdělují myšlenku, která mě již napadla.
Že by Blanc byl do mne zamilovaný. Protože si to vůbec nepřeji, nebojím se, že bych se mýlila. Ostatně u mě je to v pořádku věcí. Girofla a Galula — a to se Galula stane tím, čím měla být druhá. Běda!
Mimo smích a boty — kdybych přeložila své myšlenky s brutalitou, která mě charakterizuje, řekla bych: jak se mi chce vdát, abych se stala milenkou pana de Cassagnac. Hrozné, že ano? Ne tak hrozné, jak se zdá. S jiným mužem by to bylo ostudné, špinavé a tragické. Ale Cassagnac má tolik ducha a je to muž tak zábavný, tak půvabný, který dovede tak uvést do pohody, že by to připadalo jako... zábava... dosti přirozená. Zítra se snad budu hrůzou třást nad těmito nesmysly.
Alberti mi řekla, že nedostanu to, co za šest týdnů očekávám: medaili. Za to mě ujistila, že se vdám v dvaceti letech, jako Edmond.
V listopadu mi bylo devatenáct. Počítejte. Fuj!... To je podivný výpočet... Ne, ne, to bych neudělala (říkám to proto, že se bojím, aby se na mě Bůh nezlobil).
Trochu mě ta invaze uvádí do rozpaků. Bude se — právem — domnívat, že jsem ji iniciovala. Ale tu nepříjemnou věc... nepříjemnou, protože já... já, zdá se, jako bych... ho hledala — zkrátka ji zmírním tím, že v příští sobotu nepůjdu do Opery.
S touto útěchou jdu spát. Podotknouc přitom, že Blanc — abych použila výrazu listu „Le Pays" o jednom imperialistickém odrodilci — Blanc, pravím, líže Cassagnacovi boty. Vidě nás s ním familiárně jednat, byl ustaraný, jako by byl ten velký muž ze skla a hrozilo mu rozbití. Tak pojďme, drahá, žádné hlouposti, žádná Opera v sobotu, žádná pozvání, do ateliéru, do ateliéru, do ateliéru. Nebojte se lidi zanedbávat — nezanedbáte je, a udělaly jste dost. Pracujte, hlupáku, pracujte.

Poznámky

Pozn. překl.: Kartářka — věštkyně věštící z hracích nebo tarotových karet; oblíbená pařížská zábava i vážně míněná praxe sedmdesátých let 19. stol.
Pozn. překl.: „Girofle-Girofla" — opereta Charlese Lecocqa (1874) o dvojčatech, jejichž osudy jsou záměnou zaměněny. Marie se zde identifikuje s Galulou — tou, která dostane jiný osud, než jí náležel.
Pozn. překl.: „Le Pays" — bonapartistický deník, v němž Paul de Cassagnac otiskoval své politické články.