Úterý 12. února 1878

Zmátly mě ohledně hodiny, aby mi vzaly místo, a pak Amélie a dvě jiné lůzy prohlásily, že mi nic neřekly a že jsem se zmýlila sama.
Tato lež mě, jako každá lež, pobouřila o to více, že — musím to říci ke cti lidského druhu — ty, které jsem hájila při záležitosti Švýcarkaček, nepronesly ani slovo, aby potvrdily, že mám pravdu.
Říkám to proto, aby to bylo známo — jinak ochranu nepotřebuji, neboť křičím jen tehdy, když mám pravdu.
Již ráno jsem vůbec nemohla pracovat, nic jsem neviděla — odpoledne přišla Berthe a já si dala volno. Je bláznivě zamilovaná do svého Angličana a myslím, že jeden z těch dní se přestrojíme a budeme ho sledovat, abychom zjistily, zda Berthu podvádí. Zdálky by nás doprovázel Popaul... příležitost ho přivolat je dobrá — mám hezkou (?) roli, má přítelkyně miluje, chce se ujistit o slově toho muže, závisí na tom její štěstí, já se vydávám v šanc z oddanosti atd. — a zároveň mám příležitost napsat Cassagnacovi. Ale... ta šibalka Berthe je schopna se nechat poznat a vykládat, že ona se obětuje pro Cassagnace a mě. Po té masce jí nedůvěřuji a nikdy, nikdy, nikdy, nikdy jí neodpustím. Ve všem se mi stává, že věc pokazím — nuže, tentokrát mám aspoň tu útěchu, že to není moje chyba, a to ulevuje.
Kolem sedmi hodin jsem Cassagnacovi telegrafovala, aby přišel dnes večer, pokud může, k Italům — máme mu co říci.