Úterý 5. února 1878

Čtyři měsíce, co kreslím. Čtyři měsíce!
Berthe je upovídaná a hloupá, i když prohnaná a někdy zábavná. Hrabě d’Abzac je v salonu — spustila jsem roletu a zavřela dveře. Nestojím o ty zrzavé vousy, ten tik v očích a tu velkou, docela urostlou postavu. Prý je duchaplný — mně tak nepřipadá. Možná jsem hloupá já.
Jít na ples do Opery, nebo nejít?
Můj dobrák mě baví, ale obávám se, že se příliš rozdávám. Doufám, že přijde v sobotu poslechnout si, jak paní de Fayet zpívá:
„Žít na tomto světě sám bez lásky, bez tajemství.“ To je jistě půvabná mládenecká romance — autor v ní líčí, jak pták v lese pronásleduje svou družku, jež prchá, vánek jemně pohupuje listovím, vlny šuměním hladí břeh, den hledá noc a noc hledá den — zkrátka vše je pronásledováno s výjimkou autora, který, zemdlen bojem, prosí dobrého Pána Boha, aby mu vzal život. Paní de Fayet šeptá slovo láska, jež se vrací velmi často, takovým způsobem, opírá se do toho ubohého slova láska takovým způsobem, že kdybych byla muž a ocitla se s ní sama a ona zpívala tuto romanci, naskládala bych před sebe veškerý nábytek — a pochybuji, že by to byla dostatečná barikáda.
Pan d’Abzac odchází — sbohem, drahý pane, a nevracej se často.
Dnes večer jdeme přece jen s Boydovými na ples pořádaný napůl šílenou irskou dámou, starou a obalenou diamanty. Jsem oblečena od Laferrièra — a tedy docela slušně. Náš příchod kolem půlnoci (kreslila jsem až do devíti) vyvolal jakýsi rozruch.
Netančila jsem — to je příliš hloupé. Jeden Angličan, s nímž jsem tančila u slečny Fishburnové, se do mě zamiloval.
Je to pravda, ujišťuji vás — neopustil mě ani na krok a stačil jediný pohled, aby člověk uhodl „stav jeho srdce“. Vidím je všechny plynout jako ve snu a sotva znám jméno toho ubohého člověka.
Paní Yorková, Dina, já a pánové d’Andigné, de Beaurepaire a můj Angličan — uchýlili jsme se do jakési spíže, kde jsme strávili velkou část večera smíchem, protože pan de Beaurepaire, považovaný za jednoho z nejzábavnějších mužů Paříže, nás bavil. Příliš jsem se nenudila, protože lidé, kteří mě spatřili, si mě prohlíželi. Bereme k nám na večeři Boydovy, kteří říkají sprostoty, z nichž se člověku dělá zle, a přece rozesmějí. Berthe nikdy neodpustím, že si sundala masku. Bylo to ohavné.
Ta půvabná kráska zůstává v ateliéru do čtyř hodin a od čtyř do sedmi se prochází se svým Angličanem, který ji přichází vyzvednout a kterého domovnice z čísla 36 nikdy neohlásí — takže lze poctivě předpokládat, že ji přichází vyzvednout její sestra. Jsem zasvěcena do tajemství, neboť anglická nymfa má být u mě až do sedmi hodin. To pro ni může špatně skončit, nebude-li opatrná — hrdina je totiž jeden z těch zkažených anglicko-francouzských typů, chladných a bez skrupulí, přičemž zastává velmi ctnostné názory. Viděla jsem ho jednou a nikdy jsem s ním nemluvila — mohu se tedy mýlit.
Dost tanečních partnerů, mimo jiné baron d’Alt.

Poznámky

Pozn. překl.: Laferrière — slavný pařížský módní krejčí té doby. ↩