Neděle 3. února 1878 — pokračování

To, že mi líbá ruku, mi vůbec nic nedělá.
„Když jsem Vás na chvíli zadržel samotnou ve svém pokoji, měl jsem chuť udělat jednu věc...“
„Jakou?“
„Políbit Vás.“
„A proč?“
„Pro nic — to s Vámi vím.“
„Udělalo by Vám to tedy radost.“
„Mně ano. Ale má úcta je tak velká, že jsem si řekl: ‚Bylo by to špatné, neboť vím, kdo to je.‘“
„Ach! Jste hodný chlapec, výtečný chlapec — dobrák.“
„Ano, dobrák.“
„Dobrák... kdybyste to byl udělal.“
„No a co byste řekla?“
„To je pravda — nebylo by co říci, ale byla bych tak rozzlobená... víte, nevím, jak Vám to vysvětlit... vždy po tom něco zbude... bylo by to... špinavé.“
„Špinavé!“
„Ano, špinavé.“
„Nu, moje roztomilá malá přítelkyně — nebudu se obávat ani o Váš odpočinek ani o Váš klid, dokud Vám bude myšlenka políbit muže připadat špinavá.“
„Tak to bude vždy.“
„Ach ne.“
„Ach, ale ano — poslyšte... možná tehdy... ale když člověk nemiluje, je to špinavé — není-liž pravda?“
„Z tohoto hlediska ano.“
„Přesně to říkám.“
Večeřeli jsme spolu, smáli se a žertovali. Paní de Fayet napsala Popaulovi šíleně nadšený dopis.
„Nu, příteli — jestliže jste to dotáhl tak daleko, že vzbuzujete vášně ve starých ženách, je mi Vás líto.“
napříč stránkou
Cassagnac vyprávěl mámě příběh pěti žen, aniž by kohokoliv jmenoval.
Oblékla jsem si mnišský hábit, který jsem už dávno slíbila ukázat, a zatímco podával svou zpověď jíž jsem naslouchala pod kápí — ten velký a vznešený mladý muž stále zbožnější doprovázel svá slova polibky... na ruku, podivné polibky... se svými dětskými rty... setkala jsem se vždy jen s tenkými rty, a Cassagnac — to jest, má paže byla sotva dost široká — ne, to jsou hlouposti, on má malá ústa. Ano, má paže — ó Bože, je tak krásná — paže, přirozeně.
„Všechno je tak?...“
„Ještě lépe.“
„Od ní mě nic nepřekvapí.“
Byli jsme tři — plukovnice, já a Popaul. Mámy seděly ve velkém salonu.
Ach — nesmím zapomenout říci, že před večeří byl u nás pan d’Andigné — dokonce dost dlouho — a že je velmi milý, a že mě to mrzí, protože by si mohl myslet, že se mi Cassagnac dvoří. Myslím, že mu jde o Dinu.
„Není to hrozné, sundat si masku, můj velký příteli?“
„Bylo to špatné. Ale poslyšte — bylo by třeba začít znovu, bylo by třeba najít nějaké řešení...“
„Nějaké najdu, a ani hledat nemusím... napadne mě to jen tak, najednou.“
„Nebyl to okouzlující večer — řekněte, plukovnice i Vy? A to mi dává určitá práva... víte, jak jsem zamilován do střevíců a punčoch, jste mi vždy povinna je ukazovat — to je nabyté právo, a hotovo.“
„Jste dobrák.“
„Zdaleka ne!“
„Ale ano, ano — dobrák.“
Přichází Berthe — utíkám se znovu obléci a přicházím do salonu, jako by se nic nestalo.
Ach, vyváděla jsem jako blázen! Zatímco jsem se oblékala, prostrčila jsem prsty otvorem skříňkových dvířek vedoucím do jídelny — a Cassagnac mě kousl do prstů. Řekla jsem mu zcela tiše „prasáku“ — jako tehdy, když mi políbil nohu u něj doma.
Provozovali jsme magnetismus, spiritismus a všechno, co Cassagnac umí. Dina usnula, Berthe skoro taky.
Začali uspávat i mě, jen tak na zkoušku. Magnetizér mě držel za ruce, tiskl mi palce do dlaní a upřeně se na mě díval. Po několika minutách jsem byla tak trochu rozrušená — což je docela přirozené.
Odmítá mě vážně magnetizovat s odůvodněním, že by to bylo... špinavé — tak říká.
Ještě že zatím nejsem žárlivá... na všechno. Nesnesu ani, když někdo přede mnou chválí nějakou ženu — a v žárlivosti všeho druhu se mohu srovnat jedině s Cassagnacem, který je podle Blancových slov směšně žárlivý. Berthe je hezká, velmi hezká. Malá, dost špatně urostlá, ale hezká.
Víte, jak jsem zakončila večer o půl druhé v noci? Nu, napřed jsem se šeptem zeptala, zda žena sama může bezpečně vstoupit do Opery.
„Ano. Nenabádám Vás k tomu, ba přímo Vám to nedoporučuji; ale kdybyste kdy provedla takovou...“
„...extravaganci.“
„...takovou extravaganci, vždy najdete lóži a rámě k službám, jako od dobré kamarádky.“
„Nechci na to spoléhat, možná tam budete muset přivést někoho jiného.“
„Nedělejte se mnou okolky a klidně mě využijte.“
A pak... Ach, upřímně řečeno, pak jsem mu začala tykat a přede všemi jsem říkala ty nejšílenější věci. Když tu nebyla Berthe, bylo to jen zábavné — před Berthe to bylo šílené.
Uléhám trochu nespokojená se svým chováním. A ten Cassagnac mi říká, že jsem blázen a že je mu líto mé rodiny.
Ujišťuje mě, že jsem duchaplná a nesmírně zábavná — o tom nic nevím, ale vím, že on je velice zábavný a budí ve mně tak bláznivou důvěru, že se k němu chovám jako k ženě nebo jako k bratrovi. Ten dobrák neměl nic lepšího na práci, než říkat, že jsem blázen.
Naše eskapáda nám dává látku k nesčetným hloupostem zábavným, které říkáme a kterým mámy, jak se zdá, nerozumějí.

Poznámky

Pozn. překl.: „Froc“ — mnišský hábit; Marie ho vlastnila jako kostým nebo župan. ↩
Pozn. překl.: „Saligaud“ — vulgárně: prasák, špindíra. V tomto kontextu funguje jako důvěrná nadávka — zároveň pohoršení i něžnost. ↩