Neděle 3. února 1878

Ve pět hodin dvacet minut ohlásí Popaula. Mám chmurnou náladu, a sotva vejdu, prohlásím, že nebudu hovořit a že se na mě nemá nikdo spoléhat.
Cassagnac se chystá odejít a říká, že je pro něj obtížné dnes večer s námi večeřet.
„Je-li to pro vás obtížné, nečiňte to — doufám, že se u nás nebudete nijak nutit.“
„Jistě ne. Mám večeři u otce, kde budou lidé z mého kraje.“
„Jděte tam, odejděte, dobrou noc. Dnes večer nebudu milá — ostatně by to pro vás byla změna, ženy vám říkají tolik půvabných věcí.“
„Poslyšte, moje malá přítelkyně... mám chuť večeřet zde, ale musím se jít převléknout — redingota mě tísní.“
„Je-li to jen to, můžete ji svléknout. Půjčím vám svůj pokoj, svou pokojskou a svůj župan.“
Z mého pokoje, mé pokojské a mého županu vzešla sázka nebo slib, který jsem dala, aniž bych čemukoli rozuměla, a který pro tuto chvíli nemá žádný význam.
„Tedy, moje malá přítelkyně — až vstoupí paní vaše matka, naléhejte, abych zůstal — jinak by to bylo dost komické.“
„Budu naléhat.“
Pierre si podvrtl nohu, Triphon je přiopilý, je tu jen Chocolat — dědeček, jenž co chvíli vyžaduje péči, by byl sám, kdyby všechny naše dámy desetkrát nevyšly ze salonu; během těchto důvěrných chvilek jsme mluvili o pěti ženách. Cassagnac je stejného názoru jako já — a kdyby nebylo jeho, situace by byla falešná, napjatá, nesnesitelná — a jemu navzdory taková i byla.
Políbí mi několikrát ruku — přátelsky, přirozeně.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále trojí opakování slova „chambre“: „ma chambre, ma femme de chambre et ma robe de chambre“ — pokoj, pokojská a župan. Slovní hříčku nelze v češtině beze ztráty zachovat. ↩