Pondělí 28. ledna 1878

A včerejší večer!.. Bylo nás pět. Dina v černém sametu, černé krajkové rukávy, černé vlasy, mantila a polomaska. Berthe, Yorke a paní de Daillens v černém — hedvábí, krajky, gagát, masky. Já v šatech z Kapitolu, předlouhých, ozdobených stříbrnou krajkou, tetin živůtek, do nějž jsem vložila čtyři velké koupací ručníky. Černé vlasy, černé rukavice, maska, tyl a obrovská mantila z krajky chantilly, černé prolamované vyšívané punčochy, malé střevíčky z černého saténu se stříbrnou krajkou.
Hned nato Dina promluví svým přirozeným hlasem. Uf! Okamžitě odhaleny, přirozeně. Ale on se tváří, jako by nás nepoznal — a my toho využijeme, abychom si nebraly servítky a mluvily jako vdané ženy. Kdyby tu byl někdo, kdo by ten večer popsal, byla by to podivuhodná a okouzlující vzpomínka. Byly tam nuance, záblesky a věci hmatatelné... Bože, ano! naše nožky a... bohužel! i nohy až po lýtka. Je strašné to líčit — ale Paul je tak... úctyplný!
Ukázaly jsme je samy...
Zato nechápu Boydovy: na Operním bále byly štípány, ohmatávány, líbány... a když to včera (v neděli) před večeří líčily, tancovaly u toho kankán...
Náš Paul — protože nás nazývá svými pěti a svými milými ženami — tedy náš Paul se většinou vlekl po kolenou anebo seděl na koberci u našich nohou... byly rozkošné... jenomže od onoho večera mám neustálou chuť říkat hlouposti; byla chvíle, kdy jsem se smála a rozesmála i Cassagnaca, ale ujišťuji vás, že jsem nerozuměla ani tomu, co jsem říkala já, ani tomu, co říkal on; přesto myslím, že to muselo být cosi vtipného. Jak otráveně působil onoho večera, tak tentokrát byl okouzlující. Musím říci, že aby muž v takové situaci nebyl ani strnulý ani nevhodný a byl přitom zábavný, musí mít a být toho spoustu.
Berthe byla šprýmovná a vtipná, paní Yorke, pokládaná za Berthe, hrála novicku — de Daillens vedla hovor, dokud jsme se trochu nesblížily.
Při čaji si dovolujeme nejvíce — bavila jsem se jako šílená z toho, že mohu říct vše, a Cassagnac se bezpochyby bavil těmito dětinstvími... dost odvážnými. Žádám šampaňské a vykouřím půl výtečného doutníku.
Jaký rozkošný dům má ten Turek, jenž dal přednost mé noze. Zakládáme měsíční čaj — je domluveno, že si masky nesundáme. Plukovnice Dina, Georges Berthe, Yorke novicka a de Daillens — čert ví proč — se chtěla jmenovat Colette; když si upravovala převlek, řekla nám, že šla kvůli mně k muži, kterého nesnášela, a vrátila se okouzlena. Dina, krásně urostlá a v masce velmi půvabná, pózovala jako svůdnice, což Cassagnacovi dávalo příležitost říkat nejzábavnější věci. Nechaly jsme ho provádět všechny efekty uvadlých květin a střevícových podrážek — ale aby to vykoupil, vyprávěl nám, že má celou knihu nazvanou: Ženy, které člověk nedostane. Z té nám přečetl jednu stranu — padesátiletá žena, která místo „ano“ začala celý projev, během nějž se mladý bonapartista stačil uklidnit a jakžtakž se omluvil, že ji znepokojil.
Cassagnac dovede říkat nicotnosti tak něžně a s takovým ohledem, úctou a smělostí, že člověk dojde k přesvědčení, že mu tyto tóny vnukáte jedině vy — ač jsou bohužel plodem dlouhé zkušenosti a důkladného studia. Nepopírám však přirozené vlohy — bez nich by takovýchto mužů bylo víc.
Rozkošná ložnice, co ten Turek má — vzal mě stranou a s tím hlasem, jenž znáte, jiného takového není, hlasem zastřeným a okouzlujícím zároveň, řekl mi: „Mýlím se jen zřídka, víš — inu, ty jsi ta jediná, kterou bych chtěl vidět,“ a později:
„Kdybych si měl vybrat, vybral bych tebe“ — anebo cestou dolů z oné podivuhodné ložnice (neboť je to první mužská ložnice, kterou vidím, a není ani strohá, ani zženštilá).
„Dej mi rámě.“
„Mýlíš se, nejsem plukovnice.“
„Dej mi ho přesto.“
„Říkám ti, že nejsem plukovnice.“
„Ale ano, ano, ty jsi pro mě plukovnice; pojď,“ a jemně mě odvedl a ostatní nechal jít napřed. Nu, hle — několik nicotností, které dokazují, že provedení je téměř vším. Nehledejme pro naše obrazy velkolepé kompozice, znázorňujme cokoli, tu nejmenší věc — ale pravdivě, a bude to mít úspěch.
Podezírám našeho Paula, že totéž říkal ostatním.
„A tvé jméno ti pošeptám do ucha.“
„Řekni.“
„Ale dáš mi čestné slovo, že řekneš ano, pokud uhodnu.“
„Ano.“
„Marie.“
napříč stránkou
Toto jsem právě nalezla u Balzaca: Láska není jen citem, je také uměním. Jediné prosté slovo, opatrnost, nicotnost odhalí ženě velkého a vznešeného umělce, jenž se chce dotknout jejího srdce, aniž by je pošpinil. Podobá se to tomu, co jsem zde napsala. Duben 1878
Dala jsem se do smíchu.
„Jiné ti nedám.“
Když ho u stolu vyzvali, aby vyslovil tři přání, řekl, že především si přeje být zamilován — ne jako dosud, ale doopravdy... Nato paní Yorke podotkla, že prý je zamilován do jedné ruské dívky.
„Do Maďarky!“ zvolala jsem.
„Do Švédky,“ vykřikla Dina.
Bylo to dost hloupé a zlomyslné, aby to bylo od paní Yorke. Ale netušíte, čím to skončí.
Domlouváme se na dalším Operním bále — slibuji, že s ním půjdu na večeři a navštívím ho v lóži. Což jsem skutečně hodlala dodržet. Neděste se — Cassagnac ve mně vzbuzuje tak naprostou a zároveň tak podivnou důvěru, že bych s ním šla kamkoli.
Seděly jsme všechny na divanu v salonu a Popaul seděl u našich nohou — u mých, které několikrát políbil... a já se nestydím??!
„Ty,“ řekl paní de Daillens, „s tebou se nedá dělat nic jiného — zde je má ruka.“
„Ráda,“ řekla s dostatečnou živostí na republikanku.
„Ty, plukovnice — jsi dobrá, dobrá doma, dobrá všude; jemná, klidná a lhostejná. Na tom všem ti pramálo záleží.“
„Ty... Georgi — máš, co potřebuješ; jsi nasycená, našla sis svého muže; jsi skeptická, spokojená, posměšná a šprýmovná.“
„Copak nevíš, velký Paule,“ říkám, „že ženy zamilované a spokojené bývají šprýmovné, posměšné a skeptické?“
„Vím, vím — a podívejte se na ni, je spokojená, tráví svou lásku. S tebou, Georgi, není co dělat — ty sis svého muže našla.“
„Pokud jde o tebe, novicko — jsi buď zcela nevinná, anebo jsi dospěla na samý vrchol zvrhlosti, což si je velice podobné... prostota nebo zakořeněný hřích.“
„A ty, ty jsi ta jediná, s níž by bylo co dělat — mýlím se jen zřídka... nu, s tebou zkusíme volný svazek. Ona je ta jediná, která je svobodná, má drahá pětice žen — není-liž pravda? Podívejte se na plukovnici, pohleďte na ty paže — nu, kdybych byl muž ryze materiální, ty paže a ten krásný pas by mě mohly rozrušit, ale já raději pár nožiček než dvanáct tisíc nahých žen — věřte mi, ženy mé, pro muže není nic nudnějšího než...“
„Být milován...“
„Přesně tak — a co se mě týče, mám dost takových lásek, kde se člověk... dostane...“
Toho vám povím ještě tolik! To, co tu líčím, není ani to nejlepší.
„Rychle hádejte, kdo jsem,“ řekla Berthe, „je mi velmi horko.“ Cassagnac k ní přistoupil — stále na kolenou — a ona z toho byla tak vytržena, že ta bláznice, ta hlupačka, ta idiotka si sundala masku.
Přiznávám, že jsem takovou zlomyslnou hloupost nečekala. Být odhaleny s jistými pochybnostmi — dobrá — ale sundat si masku! Bylo to jako studená sprcha. Vstanu a sednu si daleko stranou. Paní de Daillens navrhuje odejít, ostatní tři imbecilky se úplně odmaskují. Ubohý Paul se, myslím, domníval, že se všechny ty ženy poperou — chodil od jedné ke druhé, líbal jim ruce a utěšoval celou společnost.
Celá ta eskapáda docela změnila ráz... Sundat si masku! Přistoupím k psacímu stolu a napíši slova, která Cassagnac vezme a přečte: „Tak vida, co z toho je, když si člověk za společnice vybere hloupé ženy.“ „Je tu jedna,“ řekl a ukázal na mě — seděla jsem stranou od ostatních v křesle — „je tu jedna, která není spokojena.“
„Jděte k čertu!“
„Ach, to je její oblíbené rčení. Nu,“ dodal, jako by mě tiše těšil, „neměl jsem pravdu, když jsem říkal, že jste nejroztomilejší z pěti?“
napříč stránkou
teď už jen roztomilá
„Ach, pravda, pravda,“ říkám.
„Bezpochyby pravda,“ navázal hlasem nejbratrštěji milujícím a líbaje mi ruku s tím prostoduchým a laskavým výrazem, jenž je tak příjemný.
Ten člověk by mě dovedl na kraj světa — a já vážně přemýšlím o tom, že bych zkusila ten volný svazek... Víc než bratr a méně než milenec. Bylo by to zábavné.
„Komu mám sdělit číslo vaší lóže?“
„Nikomu.“
„Ale co s ním tedy mám dělat!“
„Ale... myslela jsem, že najdete nějaké řešení...“
„Jaké číslo?“
„38.“
Je tak domýšlivý, že ho nikdy nic zlého nenapadne — a správně věří, že se to děje jedině pro něj.
Přišla jsem domů a před Blancem, který ví, že jsme se přestrojily, ale neví pro koho, jsem vedla strašlivé projevy o ženské hlouposti.
A pak jsem si ze sebe všechno svlékla, lehla na matraci na podlahu v salonu a probudila se teprve v sedm hodin ráno. U našeho Paula jsme strávily skoro dvě a půl hodiny. Dopřála jsem si potěšení studovat jeho tvář, což je v salonu nemožné. Není hezčí než... cokoli jiného — ale neexistují dvě tváře tak pozoruhodné a hrdé a dva zjevy tak lotrovské, tak nenucené, tak slavnostní a tak... vznešené — a to není slovo, jak ho obvykle používáme.
Tomu bídnému Popaulovi jsem řekla, že si opotřebuje rty tím ustavičným líbáním rukou a nohou. Byla by to škoda — na čest počestné ženy.
Přesto jsem se bavila a sama se sebou nejsem nespokojena.
Soutěž bude hodnocena zítra... Mám takový strach, že budu špatně umístěna.

Poznámky

Pozn. překl.: Mantila — španělský krajkový závoj přikrývající hlavu a ramena; v 70. letech 19. století módní doplněk v pařížské společnosti. ↩
Pozn. překl.: Krajka z Chantilly — jemná černá krajka z oblasti Chantilly severně od Paříže; luxusní textil, symbol výsadního postavení. ↩
Pozn. překl.: „Ten Turek“ — přezdívka pro Cassagnaca, narážka na exotickou, orientální svůdnost. ↩
Pozn. překl.: „Collage“ — dobový hovorový výraz pro volné soužití bez manželství; Cassagnac ho tu užívá provokativně a Marie ho po něm s ironií opakuje (077.0489). ↩
Pozn. překl.: V originále „gentille“. ↩