Neděle 27. ledna 1878

S tím Cassagnacem — čert ví, jak dopadne moje soutěž... Přesto myslím, že jsem pracovala stejně dobře, jako by na poštovním úřadě u Madeleine nic nebylo.
Boydovy přicházejí kolem desáté večer, jdou na bál a říkají, že se to dozvěděly na poslední chvíli — vše záviselo na kavalírovi Berthe, do nějž je zamilovaná. Ale i já jsem měla velkou chuť jít, jenomže svých plesů v Itálii mám až dost, a tak jsem opatrná a raději si odepřu potěšení, než abych riskovala, že mě někdo pozná.
Poprosila jsem Dinu, aby požádala Blanca, který tam byl, zda by mě potají přede všemi nevzal do Opery.
La Fayet a d’Alt odjíždějí v jednu ráno, Blanc taky.
V půl druhé jsem sestoupila v černém dominu a sametové polomasce, omotaná tylem — zcela nepoznatelná, ne ovšem pro Blanca, s nímž jsem musela promluvit a jenž by mě poznal jen podle rukou. Procházeli jsme se do čtyř ráno jako dva světci. Ubohý kapitán fregaty. Prohodila jsem jen několik slov rusky s Rusy, známými od vidění. Paní Basilevitchová s panem de Tanlay. To trvá od Spa.
Přiznávám ale, že jsem čekala ples mnohem méně počestný — sotva pár ubohých tanečníků. Chodby, foyer a lóže byly plné, ale klidné. Hřmot hovorů sice ohlušoval, ale nic z toho, co vídáme na rytinách, takže jsem uklidněna.
V chodbách Paul de Cassagnac — ne zas tak nedůstojný, ale obklopen spoustou žen. A těm nešťastnicím nestačilo, že se k němu tlačily — ještě o něm nepřestávaly mluvit se svými kavalíry. Kolikrát jsem v davu slyšela:
„Ty tedy chceš vidět toho Cassagnaca?“
„Ale ano, ano.“
„Ale kde ten Cassagnac je?“
„Tamhle, v lóži.“
„Půjdu mu říct dobrý večer.“
anebo:
„Blanc! Řekni svému příteli Paulovi, že je neodolatelný, že jsem z něj bez sebe!“
„Jaké má krásné oči!“
Aniž by tušil, seznámil by se s tímto dopisem:
[Pátek 25. ledna 1878] Domluveno! Na neděli.
Víte, že vládnete odvetou pořádně zostra, pane sekretáři pěti žen?
Ale líbí se mi to — a dobrá ostrá rána je lepší než lecjaký polibek.
Teď vtipy stranou: jsem velmi rád, že mě navštívíte, protože jsem si jist, že mezi vámi najdu alespoň jednu duchaplnou ženu — tu, s níž mám tu čest si dopisovat.
To mi dovolí nezachovat se banálně, nedvořit se vám a jednat s vámi jako s dobrými kamarády.
Jdete na Operní bál?
Jdu.
A tam budeme mít příležitost, chcete-li, získat náskok před příštím dnem.
Vaše oběť
P.
Na niž odpovídám tímto telegramem:
– Budeme tam všechny v černém.
[Neznámé]
Úředník chtěl za každou cenu jiné jméno než neznámé, přestože jsem mu říkala, že je to španělské jméno.
Skoro všechny ženy jsou k poznání.
„To je výborný mladík,“ řekl Cassagnac své dámě, zastaviv se před Blancem; „je roztomilý, ale od nějaké doby zmizel z povrchu zemského, přátelé ho nevídají a on sám nic neví. Usoudil jsem tedy, že ho zcela pohltila žena, do níž musí být zamilován — a tou ženou musí být tato. Není-liž pravda, že jsi to ty, madam?“
Přikývla jsem.
„Takže je do tebe zamilován?“
„Ano.“
„Neměla bys ho pohltit úplně; dej mu aspoň hodinu denně.“
„K čemu?“
„Aby se procházel!“
„A co když je šťastný, i když se neprochází.“
Chtěla jsem s ním promluvit a zároveň jsem se bála. Přiměla jsem Blanca přísahat, že mu nikdy nic neprozradí, a vysvětlila jsem mu, že jde o věc velice vážnou. Ostatně Blanc mluvit nebude.
O trochu později jsem se Cassagnaca zeptala, zda na někoho nečeká.
Rychle se otočil a řekl, že ano, ale že je nemůže najít. Blanc se mě proti svému zvyku desetkrát zeptal, koho jdu pod maskou škádlit — a při každém setkání s Cassagnacem jsem se bála, aby slavného kapitána nepřekvapilo, jak se mi chvěje paže.
Je taková zima! Včera v sobotu jsem poslala pro pana hraběte d’Aspremont, předsedu Výstavy v Nice. Přišel, hovořili jsme o umění a on mi slíbil, že přijme mou bustu, ačkoli výstava už byla zahájena.
To je tedy zařízeno.

Poznámky

Pozn. překl.: Spa — belgické lázeňské město, oblíbené místo setkávání ruské a evropské aristokracie. Marie naznačuje, že románek Basilevitchové s de Tanlay je starší záležitost. ↩
Pozn. překl.: „Coup de boutoir“ — doslova rána kančím klem; přeneseně ostrá replika, bodavá odpověď. ↩