Neděle 20. ledna 1878

Tady je jeho odpověď.
[Sobota 19. ledna 1878]
Přijímám vaše pozvání s velkým potěšením, má milá malá přítelkyně — ale jak mám do půl sedmé stihnout vrátit se z Versailles a převléci se.
Nedáte-li mi čas až do sedmi, nemohu přijít.
Se všemi city uctivé náklonnosti,
Paul de Cassagnac
— na níž odpovídám telegramem od Laferrièrové, kde jsem zkoušela šaty.
Dopřávám vám čas do půl osmé, ohromný příteli.
Kakaová panna.
Nikdy si nepředstavíte, jak jsem líná psát tyhle zprávy.
V sedm přišel Popaul s tou vám dobře známou nenuceností — a krátce po něm Berthe se sestrou. Kromě mámy a tety jsme všechny v bílém. Dovedete si tu večeři představit — šest žen a jediný muž, Popaul. Jsem hezká a oblečená tak, abych nenechala ve stínu ani jednu ze svých fyzických předností.
Je to neuvěřitelné — nedokáži dát dohromady dvě slova; sešit mám otevřený už přes tři hodiny, ale unikám, chvíli čtením, chvíli hrou na svých četných nástrojích.
Cassagnac otevřel bílou krabici a musela jsem svést bitvu, abych mu ve čtení zabránila — manžety zmačkané, ruce políbené. Právě to mi brání psát; nebudu-li trochu dbát svých pamětí, nebude možné je komukoli ukázat. Hemžím se vychloubavými, nepříjemnými a nepravdivými výrazy.
Záleželo mu na tom — nebo se aspoň tvářil, že ano — tak jsem mu klíče strčila do kapsy, což mu připadalo hodně silné — neboť jeho čest atd. atd. atd. Zkrátka jeho koník, jehož považuji za strojenost, protože takoví lidé se vyskytují jen u Alexandra Dumase.
Pro mě je Cassagnac žena — chápete, co tím myslím — a pak ta jeho úcta a kdovíco ještě. Vyměňujeme si drzosti a laskavosti; bavím se a bojím se hodiny, která plyne příliš rychle.
Boydovy se tváří, že jdou na Operní bál pokradmu před mámou; já a Dina hrajeme stejnou komedii a zveme Cassagnaca, který nás bude provádět. Uprostřed spiknutí přijde malý princ — ovšem nevěnujeme mu pozornost a hovoříme dál mezi sebou — čtyři ženy a muž.
Nevím jak, ale při večeři se znovu mluvilo o pěti světských dámách; Popaul o té korespondenci vyprávěl a dodal, že odpověděl.
Snažně ho prosíme, aby nás na ten čaj vzal, a on odpovídá, že dal čestné slovo pěti neznámým, že je nezradí.
„Ale vy jste mi řekl, že jste neodpověděl.“
„Ale od té doby mi znovu napsali — to nevíte.“
„Vskutku!“
A pak tisíc lstí, aby nic netušil. Berthe a Yorke hrají dobře — a Popaul, když jsem mu dala čestné slovo, že s tím nemám nic společného, nám vypravuje, jak hodlá zařídit, aby se těch pět dam samo odmaskovalo.
Jeho sluha převlečený za policejního komisaře vstoupí — pokojská ho bude dlouho zdržovat — Cassagnac zbledne, dámy se poleknou. Zkrátka malá scénka velmi dobře sehraná, která by na mě udělala velký dojem, kdybych nebyla předem varována.
Teď se najdou lidé, kteří říkají, že si z nás tropí žerty. Nevěřím tomu.
Přicházejí paní de Fayet a páni de Beaurepaire a d’Alt. Jsem z toho velmi rozmrzena — přesto se chovám slušně a vedu prince do svého malého salonu, z něhož vidíme přes průhledné zrcadlo vše ve velkém salonu — aby se podíval na kresbu, na alba a abychom si povídali o umění.
Viděla jsem Cassagnaca hovořit s Dinou a Berthe a dívat se na mě — jak jsem se dozvěděla potom, mluvil o mé kráse jako o kráse sochy a říkal Dině, aby si, pokud může, zhotovila záda jako moje. Odpověděla, že to naprosto odmítá. Jsem, myslím, ve skutečnosti jiná, než jsem v tomto deníku; v deníku jsem přibližně já přirozená — s nepatrným rozdílem, jaký má každá reprodukce; teď s Cassagnacem jsem docela bláznivá, nechávám se unést, protože vím, že je duchaplný a že i když říká, že by ho nic z mé strany nepřekvapilo, chápe, že... žertuji.
La Fayet a páni se před ním tak rozplývají, že mi to připadá velmi legrační — mně, která s ním jednám se smíchem. Malý princ ho zcela obdivuje. Pan de Beaurepaire se mu dvoří; pan de Beaurepaire chodí všude — takže ho snáším.
Přirozeně naše koketní hry — myslím, že se tomu tak říká — přerušují všichni ti vetřelci. Cassagnac chvíli hovoří s la Fayet — myslím kvůli jejímu živůtku, jenž je ohromující... svými výstřihy.
U čaje se mluví o politice; Cassagnac má migrénu — beru mu klíče skrývám je v živůtku a vracím je teprve poté, co jsem z nich bereme z nich otisk rýžovým pudrem, dávám je mezi kůži a košili a vracím mu je teprve při odchodu (o půlnoci) celé teplé — s jistou dávkou šibalství, a přitom předstírám, že je vytahuji z kapsy.
„To je obratné,“ říká a odchází; políbí mi ruku a řekne: „Dobrou noc, mami.“
Je půlnoc — začala jsem psát v sedm hodin večer.
Co se týče včerejška: když jsem vylíčila dobročinnou záležitost, pro niž „se obracíme na pana de Cassagnaca“, lehla jsem si a okamžitě usnula s největším potěšením.
Apropos dobročinnosti — pan de Beaurepaire, který to bral vážně, nám pronesl celou řeč a citoval tisíc podniků.
Dnes návštěvy Mouzayových a Zurla.
V pět přicházejí Boydovy — vracejí se z pošty u Madeleine a nenašly tam žádný dopis. Berthe mu píše dopis tohoto znění:
Opsaný dopisLettre anonyme des « cinq femmes » à Paul de Cassagnac, 20 janvier 1878
– „Naši manželé podezřívají poštu u Madeleine — vaši odpověď tam nelze vyzvednout. Pište na poštu Luxembourg 1,2,3,4,5 — pospěšte si, mladý bonapartisto, neboť ve čtvrtek odjíždíme do Nice. Ve středu v devět hodin večer budeme u vás — pokud mi nenapíšete jinak.“
Rozezná anglické písmo — a pokud si myslel, že ostatní dopisy přišly od nás, tento ho přesvědčí o opaku.
Přece jen si myslím, že mě ten ubožák rozrušil — a tak upřímná jsem, že se schválně vracím z pokoje napsat, že kvůli tomuto přátelství bych mohla zanedbat... své umění — kdybych se neměla stát velmi zdatnou, abych mohla namalovat ten (jeho) portrét.
Honni soit qui mal y pense.

Poznámky

Pozn. překl.: Anglonormanské (starofrancouzské) heslo Podvazkového řádu; česky: „Hanba tomu, kdo o tom špatně smýšlí.“ Marie cituje toto anglické rytířské motto s ironickým odkazem na svůj tajný plán. ↩