Sobota 12. ledna 1878

Walitský zemřel dnes v noci ve dvě hodiny.
Včera večer, když jsem ho přišla navštívit, řekl mi napůl žertovně a napůl smutně „Sbohem, slečno“ — aby mi připomněl Itálii, Alexandra a vše, čemu jsme se spolu bývali zvyklí smát.
Možná to bylo poprvé v životě, co jsem prolila slzy prosté sobectví a hněvu. Je v tom cosi zvláště srdceryvného — ve smrti bytosti zcela neškodné, zcela dobré; je to jako ubohý pes, který nikdy nikomu neublížil...
Kolem jedné hodiny se cítil lépe — dámy odešly do svých pokojů, zůstala jen moje teta — když se začal tak dusit, že mu museli chrstnout vodu do obličeje; trochu přišel k sobě a vstal, protože se chtěl za každou cenu jít rozloučit s dědečkem — ale sotva byl na chodbě, stihl se jen třikrát pokřižovat a vykřiknout rusky: „sbohem“ — hlasem tak strašným a silným, že se máma s Dinou vzbudily a přiběhly — a viděly ho padnout do náruče tety a Triphona. Nedochází mi to. Připadá mi to nemožné — je to tak strašné.
A hle, Cassagnac posílá lístky.
Sobota 12. ledna 1878. Zde je pět lístků, slečno despoto!
Tři fialové jsou dámské lístky. Ostatní jsou pánské — v tom smyslu, že jsou na horších místech.
Slouží vám váš otrok dost dobře?
Paul de Cassagnac
Blanc — kapitán fregaty přesto všechno — přivolaný ve dvě hodiny v noci, strávil noc tady a choval se jako ten nejlepší z přátel. V půl desáté jsem ho cestou do ateliéru zavezla domů — ano, do ateliéru jsem šla, a co je ještě horší, jela jsem ve dvou s Paulem do Versailles pod záminkou, že chci, aby viděl Sněmovnu a trochu se rozptýlil, protože ten ubohý hoch, nervózní jako žena, který měl Walitského velmi rád, nevěděl, co dělá.
Oblékám černé šaty, velký sklopený límec a manžety z gipurové krajky a rozkošný šedý plstěný klobouk. Než přišel Cassagnac, byla jsem dost ospalá; zdravíme se a čas od času se podívá mým směrem — bezpochyby, aby mě udržel vzhůru.
Ubohý Walitský...
V poslaneckém vlaku není ani jedno místo — a cestou potkáváme Cassagnaca, který se ptá, jestli jsme našli kupé; a když odpovím, že ne, ten skvělý novofundlanďan sestupuje ze svého kupé, popřeje svým poslancům dobrý večer a zůstává s námi čekat na příští vlak. Není to okouzlující?! Už ví o smrti našeho ubohého milého Walitského — ale řekneme si o tom jen pár slov a protože Cassagnac je pohan a já dívka bez srdce, převádíme řeč jinam. Sama se dvěma Pauly jsem cítila jistou autoritu a právo říkat hlouposti, aniž bych musela předstírat, že se bojím mámy — naopak: předstírala jsem, že jsem uprchlice z penzionátu.
Je to hřích — ale bavila jsem se. Paul Cassagnaca přímo zbožňuje; ten výjimečně příliš nezakláněl hlavu dozadu, a v té přirozené poloze — zatímco jsem zvyklá vídat ho vždycky v perspektivní zkratce — vypadal mnohem milejší, a dokonce mladší.
Ptala jsem se ho, jestli stále dostává hodně anonymních dopisů, a on mi řekl, že právě dostal jeden dost legrační — ale že neodpoví. Na to jsem se smějíc prohlásila, že mu vyvedu ten kousek a odpovím za něj, protože mi říkal, že se má podepsat Popaul; a když mi odpověděl, že je zapotřebí ještě jiného jména, prosila jsem ho pět minut, aby mi ho prozradil — ale marně.
A pomyslet, že píšu všechny tyhle věci, že je vyprávím, že se jim směji — zatímco Walitský leží tamhle v pokoji, kde skonal.
Na pondělí máme zase lístky.
Doma nacházíme kytici od prince de Bourbon, ty dva koláče od Marcuarda, vizitku od Caracciola, který přijel z Neapole — tu vizitku.
Zítra je ruský Nový rok.
Hromada telegramů — od Bihovetze, od konzula, od Lefèbvra atd. atd. — jimž všem oznámili smrt toho ubohého chlapce, nad nímž jsem plakala celé ráno.
Bylo přirozeně nutné odmítnout paní de Fayet, Bourbona, hraběte de Beaurepaire, barona d’Alt — kteří přišli mezi devátou a desátou.
Boydovi, kterým to dal vědět Paul, napsali výborný dopis o smrti toho ubohého člověka, který nikoho nic nestál, nikomu nevadil a všem prospíval.
Paní Doubelt a baronka de Linsingenová starší byly přijaty — plakaly jsme společně.
Ale plakal dědeček! A to sám tolik trpí. Jen pomyslete — zachoval si rozum zcela nedotčený, stejně jako zrak — ale nemůže ani mluvit, ani psát, takže je třeba říkat padesát jmen, než člověk uhodne, a on křičí a sténá, že se nedokáže domluvit. Umí říci jen ano a ne. Dojemné je, že místo aby se stal zlým, stal se andělsky laskavým — takže k němu často chodím vyprávět, co se děje, a obsluhovat ho.
Walitský zemřel. Je to nenahraditelná ztráta — nikdy si nezvykneme na myšlenku, že ve skutečném životě může existovat takový charakter. Oddaný jako pes celé naší rodině — a platonicky, ach Bože, ano — desetkrát ano.
Takové lidi vidíme jen v knihách.
Nechť tedy slyší mé myšlenky — doufám, že mu Bůh prokáže milost a dá mu cítit, co si o něm myslíme a říkáme. Nechť mě tedy slyší odtamtud, kde je — a jestliže si kdy na mě měl co stěžovat, odpustí mi pro mou hlubokou úctu, mé upřímné přátelství a mou lítost z hloubi duše.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Addio Signorina“. ↩