Neděle 30. prosince 1877

Je opravdu žalostné brát pero do ruky, abych vylíčila, jak se Georges vrátil, jak vstoupil do jídelny, jak jsem vstala, abych ho vyhnala, a jak se máma na mě vrhla, aby ho chránila — jako bych mu mohla ublížit. Jistě to nebyl její záměr, ale už se to jednou stalo a uvedlo mě to do stavu, kdy bych zabila člověka; poté jsem dlouze vysvětlovala, k čemu tyhle způsoby vedou, a zapřísahala jsem ji, aby to už nedělala, že mě to přivádí k šílenství. Dnes večer totéž. Odvážili se říct něco proti mně!!!
Jsou šílení, nebo chtějí, abych se zabila.
Když uvažuji rozumně, nikdy bych to neudělala, ale v okamžiku, jako je tento večer — říkám vám, přivádějí mě k šílenství, k hotovému šílenství. A jen při vzpomínce na tu scénu jsem připravena jít a udeřit mámu rukou, čímkoliv.
Vztek mě dusí... nevím, co budu dělat; ležela jsem tři hodiny a bylo mi špatně, a teď jsem příliš rozzuřená, příliš rozlícená, příliš mimo sebe, než abych mohla spát. Bože, smiluj se nade mnou, dej mi trpělivosti k životu.
[Dva přeškrtnuté řádky: setkání s Paulem; vánoční stromek. Smutek, věštění. Bonboniéra]
^2^ Bern 30. prosince 1877. Drahá slečno Marie
Tisíckrát děkuji za vaše dobré zprávy a za radostné zprávy, jež přinášíte o vašem panu dědečkovi. Doufám, že zlepšení bude pozvolna pokračovat.
Obdržíte ode mne malou bedničku se dvěma koláči — jeden pro vás, druhý pro slečnu Dinaah!! Můžete je směle ochutnat; jsou to lískooříškové koláče, které se zde pečou zvlášť na svátky a které se obecně považují za dosti dobré...
Přijměte zároveň vy i celá vaše rodina mé nejlepší přání a všechna má přání do nového roku.
Odjíždíme 7. ledna do Mentonu; otec se rozhodl raději pro toto místo než pro Nice — není mu příliš dobře.
Sdělte mi prosím, zda zůstáváte v Paříži, nebo mě zpravujte o svých cestách.
Váš velmi oddaný služebník.
F. de Marcuard