Sobota 15. prosince 1877

Breslau měla přirozeně obrovský úspěch — ta bídnice totiž kreslí dobře.
A já! Na mé studii hlavy shledali leccos velmi dobrého a na aktu leccos slušného.
Jsem... nevím co.
Breslau kreslí tři roky — a já dva měsíce... Nic platné! Je to hanba! Ach! kdybych byla začala před třemi lety — před třemi lety, to není nic obrovského — byla bych teď již známá.
Zbývá buď rozrazit si hlavu, nebo provdat se za prince de Bourbon — toho kretina, jenž dnes přišel na návštěvu s následující vizitkou:
J. K. V. [Začerněná slova]
Philippe de Bourbon.
Ten bídník je bratranec neapolského krále a synovec brazilského císaře. Opice! A maluje, ten hanebník!
Ach! bídnice, ach! kretinko, ach! darebačko, ach! ty hnusná, nehodná, ohavná, marnivá, zbytečná, absurdní, otrávená, otravná, směšná, slabá, bláznivá, zbabělá, hnusná, hnusná, hnusná!!
V ateliéru se hraje komedie. Uspořádaly jsme sbírku, abychom Robertu-Fleurymu a Julianovi darovaly fotografii všech žákyň ateliéru. Právě v tu chvíli se Amélie, zapomínajíc se v touze být jakousi ředitelkou, dopustí drzosti vůči Breslau; ta odpoví a ateliér se rozdělí. Švýcarky v počtu pěti — jedna za všechny, všechny za jednu. S Amélií už nikdo nemluví — a ta cítí, že udělala chybu, a šíří po služebné klepy, podle nichž Švýcarky rády pózují, ale platit nechtějí. Potomkyně Viléma Tella se odmítají podílet na sbírce a docela se rozzlobí. Seberu je v předsíni a pronesu k nim řeč, která jim dokazuje hloupost jejich chování — když jednají takto, urážejí mistry a naplňují Amélii radostí tím, že jí propůjčují nesmírnou důležitost.
Zkrátka — své rozhodnutí odvolají. O chvíli později ke mně Amélie přistoupí a řekne mi, že jsem to udělala s výbornými smírčími úmysly — ale že jestliže ty slečny litují toho, co daly, vrátí se jim to:
„Peníze jim vrátíme.“
Kreslím dál svou nohu, a když dojdu ke kotníku, vstanu a dobromyslně se zeptám, jakým právem chce, aby se ty slečny — žákyně pánů Juliana a Roberta-Fleuryho stejně jako ona — stáhly. vše s komickým výrazem nade vše skvělým. Dívka zuří a neví, co odpovědět — já se klidně vrátím na místo s myšlenkou: zařídí to tak, že se většina žákyň stáhne a nic z toho nebude. A tak se také opravdu stane. Nato prostřednictvím Rosalie, která to řekne služebné, pustím do světa, že odmítne-li celý ateliér pózovat, budeme pózovat samy — já, Švýcarky a ještě několik dalších — a ten portrét darujeme mistrům se slovy, že vzhledem k jistým potížím, jež nastaly, se ostatní odmítly na tomto skromném projevu úcty podílet. A abych Amélii ještě zřetelněji ukázala, že ji naprosto odmítám uznávat za nadřízenou, jak jí to dovolily ty nešťastnice, které nemluví francouzsky, nebo Francouzky, které hledají protekci a klepy, navrhnu dnes ráno v devět, abychom rozbily pokladničku — bylo to ještě před příchodem té hrozné Španělky. Návrh podpoří, provedeme to a já napočítám sto sedm franků a jeden sou. Pak jdu oznámit výsledek do sálu se sádrovými modely.
„Je tu slečna Amélie?“ ptá se mě jakási hokynářka, jejíž dcera se učí kreslit.
„Není, madam.“
„To je zvláštní, myslela jsem, že to byla ona, kdo...“
„Přispěly všechny žákyně, madam, a také všechny žákyně chtěly znát výsledek, a právě před nimi jsme pokladničku rozbily. Poroučím se, madam.“
Amélie přišla a nic neřekla, ale mohu se pochlubit, že mám proti sobě o jednu nenávist víc.
Mohu se také pochlubit, že na to naprosto kašlu. Ta dívka je falešná, hloupá, zahleděná do vlastní duchaplnosti a omílá staré vtipy, které Dánky pokládají za pravou duchaplnost.
Teď je to, myslím, u konce. Zítra se pózuje. A kdyby se ještě něco kulo, udělám, jak jsem řekla.
Trvalo to tři dny. A já byla pořád zdvořilá a pořád všechno říkala nahlas, napůl posměšně a napůl vážně. Zkrátka jsem se svým počínáním spokojená. Nevinný výraz, jednání pevné, pružné a jemné, nikdy slovo navíc. Včera panovačný výraz jako vždy, ale zároveň dobromyslná a prostá, přičemž jsem říkala ty nejostřejší věci. Zuří na mě a já si zachovávám klid, protože se ničeho nebojím, a hraju Cassagnaca ostošest. Říkám vám Cassagnac, abyste mi rozuměli, jinak vás ujišťuji, že jsem docela sama sebou.
Koneckonců: „Do ničeho jsem se nepletla a jsem tu jen proto, abych pracovala, to byste si měla pamatovat, Breslau, vy, která máte nadání, která budete mít talent, místo abyste se ubíjela řemeslem domovnic a hlupaček; pamatujte si to a dělejte jako já.“
A protože mám zatím navrch já, usmívám se na všechny se svou obvyklou blahosklonností, vlídností, půvabem, dobrotou, laskavostí atd. atd.
Všechny přednosti panovnice, která se pro potěšení dělá pokornou... a je to nesmírné potěšení!
Přišla Berthe, nijak zábavná není.
Neumím kreslit!
Ach! bídnice, to je tvoje vina.

Poznámky

Pozn. red.: Heslo Tří mušketýrů — Marie pokračuje ve své dumasovské hře ze záznamu z 27. listopadu. ↩