Pondělí 10. prosince 1877

Je to s ním velmi zlé — Marcuard se přišel poptat. Celý dům pláče. Já jsem v ateliéru, kde jsem četla ve švýcarských novinách, že se italská vláda chystá vrátit část jejich majetku Bourbonům neapolským. To mě přece jen zajímá.
Kdyby dědeček zemřel, to představování by se odložilo na svatého Dyndy... Jsem odporná, že myslím na takové věci v takovém okamžiku — ale je to lepší než plakat jako Georges, protože mu v závěti nedali dost. Kdyby umírala moje matka, a kdyby mě trápilo dědictví, a kdybych plakala proto, že je ochrnutá a nemůže nic napsat, netroufla bych si ji ani políbit, jak to dělá Georges každou chvíli; plakala bych nad svými penězi, zuřila bych a neskrývala to — ale netroufla bych si k ní přistoupit. Ne že by bylo ostudné myslet na vlastní blaho — ale tyto dvě věci nejdou vůbec dohromady... Nu! ráda věřím, že pláče a objímá svého otce s... dobrými úmysly.
Měla jsem takový sen, že mě musí potkat urážka...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „aux calendes grecques“ (na řecké kalendy) – Řekové kalendy neznali (byly součástí římského kalendáře), rčení tedy znamená „nikdy“ či „na neurčito“. ↩