Pátek 30. listopadu 1877

Konečně jsem přinesla mandolínu do ateliéru — a ten roztomilý nástroj okouzlil všechny, tím spíš, že pro ty, kdo ji nikdy neslyšeli, hraji dobře. Večer, když jsem hrála o přestávce a Amélie mi doprovázela na piano, vstoupil Otec a začal poslouchat. Kdybyste ho mohli vidět — viděli byste unešeného člověka. Jako všichni malíři bez zásluh si tropí žerty z Itálie; po mandolíně skoro souhlasí se mnou, že je to nejkrásnější země světa.
– Já, který jsem si myslel, že mandolína je nějaká kytara, na které se škrábe! Nevěděl jsem, že zpívá, nemohl jsem si představit, že z ní lze vydobýt takové zvuky — a jak je to půvabné! Ach! u všech rohatých, už o ní nebudu mluvit špatně. Prožil jsem tam, věřili byste tomu, krásnou chvíli. Ach! je to krásné. Ať se kdo chce chechtá, ale ujišťuji vás, že to... škrábe na něčem v srdci. Je to divné.
Ach! bídnice — ty to tedy cítíš.
Zatímco jsme byly u Améliiny sestry, jež dává Dině hodiny malování vějířů, přišel Marcuard k nám. Zapomněla jsem vám říci, že mi včera poslal dosti pěknou kytici.
Táž mandolína neměla žádný úspěch jednoho večera, kdy jsem hrála před Doubeltem, des Perrièresem, Zurlem atd. — a přece to byli lidé, kteří by měli komplimenty dělat tak jako tak. Mnoho světla, vestičky ve tvaru srdce a rýžový pudr — to vše ničí kouzlo. Kdežto zábradlí ateliéru, klid, večer tmavé schodiště, únava — to vás nalaďuje na vše, co je na tomto světě něžné, divné, milé, roztomilé.
To je hrozné řemeslo, to moje — osm hodin práce denně, cesty, ale hlavně práce svědomitá a inteligentní. U sta hromů! Nic hloupějšího než kreslit, aniž přemýšlíte o tom, co děláte — bez srovnávání, bez vzpomínání, bez studia; a přitom by takhle ani neunavovalo.
Budou-li dny delší, budu pracovat více — to proto, abych se vrátila do Itálie.
Chci uspět.